log: Barrowmaze, 5. sezení

Pátá výprava, 24. dubna

Zlaté regálie, těžce vydobyté na děsivé mumii při minulé výpravě, udělaly z našich družníků skutečné boháče – tedy, alespoň na nějakou chvíli. Místní překupník Kýchapčík ani neměl dostatek hotovosti, a z celkové ceny 16 140 dukátů musel na 8 000 vypsat směnku. Dobrodruzi se nadšeně pustili do zaslouženého relaxu, nechali si na to dokonce dva týdny – a peníze se obratem rozutíkaly.

Přiznávám se zde k obavě, zda jsem zde nebyl až příliš štědrý – jsem obecně spíš z těch gamemasterů, které trápit hráče samo o sobě nebaví, ale zase bych nerad čelil obvinění z obávané „monty haul“ kampaně. Přepočítávám šperky v modulu desetinásobným koeficientem, protože jednak mám oproti pravidlům Labyrinth Lordu dražší ceník (používám tento z blogu Bat in the Attic, který je postavený na historických cenících – a ceny jsem ještě o něco zvedl vzhledem k tomu, že Ukrutná Lhota je doslova konec civilizace), druhak jsou nacenění pokladu v původním textu směšně nízké, zlatý prsten podle mě opravdu nemá stát co krátký luk – ale získávám podezření, že v nějaký moment si to uvědomil i autor textu a sám tam takový koeficient započítal.

Nakonec to dopadlo dobře, viz dále. Do příště si ale v přípravě projdu ceny pokladu, a jestli mi už moc ustřelují mimo míru, která mi přijde fikčně odpovídající, tak ten svůj koeficient opět snížím – jeho smyslem bylo dát zlatu rozumnou hodnotu.

Kouzelník se prvně rozhodnul zkusit zpeněžit hady, které minule uspal a nacpal do koženého vaku. Od minula už ví, že místního mága „zajímají texty, ne mršiny“, a že se má zeptat nějaké čarodějnice, „to je tak na jejich úrovni.“ Vydal se tedy do Blátova – osady asi půl dne cesty na jih – u kterého prý žije jakási „Ropuší bába“. V ošklivé osadě jej sice okradli ještě dříve, než si stihl v hostinec objednat, a zdržel se zde déle než plánoval či chtěl, ale nakonec potkal někoho, kdo měl k čarodějnici cestu a vzal jej sebou.

Babizna, která s bradavicemi, širokánskými ústy bez zubů a vyvalenýma očima připomíná ropuchu, kouzelníka skřehotavým hlasem pozvala na polívčičku. Protože cesta trvala déle, než čekal, polovina hadů už je mrtvých, ale ježibaba z nich měla celkem radost, a nabídla, že za odměnu uvaří protijed. Nabízela mu i lektvar na proměnu v hada, když by u ní zůstal přes noc, aby jí s tím pomohl, ale na to se náš mág necítil.

Zbytek času se kouzelník věnoval hlavně snahou trochu se zlepšit ve svém postřehu – aby jej opět někdo neokradnul – přepisování kouzel z nalezeného grimoáru (Sleep, Light, Detect Magic, Web, Swap reflections) a zkoumání nalezených očarovaných předmětů. Zjistil, že dlouhý meč popsaný magickými runami, který minule uzmuli kostlivci, se jmenuje „Čarobran“ a dokáže odrážet kouzla (byť se přitom rozpálí a nejde jej pak ani pořádně držet, dokud nevychladne), zatímco jeho ohořelá, zčernalá kroužková košile nemá jméno, ale zdá se, že přežila tak silný oheň, že ten běžný jí teď už vůbec nic nedělá a zcela proti němu chrání.

Pak si ještě nakonec koupil v hospodě jeden náhodný, zaručené magický, prsten – v hospodě se totiž ustanovila mezi dobrodruhy jakási burza, kde se prodávají neurčené magické prsteny a podobné tretky za fixních 1 000 dukátů za kus – a zjistil, že prst, na který si jej nasadí, je zcela odolný vůči poranění.

Jeptiška se mezitím pokusila zbavit se svého stresu nejprve v putyce, a posléze ve zpovědnici. Tam v kocovině došla jakési mocné vize, která jí vlila novou krev do žil a nejen, že ji zbavila stresu, ale dovedla ji taky k tomu další týden kázat z převrženého vědra vedle hospodských dveří všem, kteří šli okolo. Nakonec se ještě zastavila se svým novým kladivem za místním kovářem, trpaslíkem Karganem, jestli by jí nepřeložil trpasličí runy, které jsou na zbrani vytepané. Kargan jí řekl, že zbraň patřila Gabrovi, synovi Gosana, zkušenému důlmistrovi z klanu Černovousů, a že by ji dle trpasličího práva měla vrátit jeho potomkům. Jeptiška jej nakonec ukecala k tomu, že si kladivo prozatím nechá ve správě, zatímco on pošle dopis adresovaný Černovousům, ať si pro kladivo někoho pošlou. S tím Kargan souhlasil, a prozradil jí ještě, že kladivo má magickou moc – když s ním poklepe na stěnu, jasným zvoněním odhalí jakýkoli prázdný prostor, který by se za zdí nacházel.

Lupič se po prohrání dostatečné sumy v kartách – v herně už si na jeho podvádění dali pozor – jal trénovat se svým novým lukem v lukostřelbě, a také v hospodě za zavedenou cenu tisíce dukátů koupil neznámý klíč, a bojovník si prožil týdenní románek s místní lazebnicí a vyšel si na lov s místními lovci.

V mezičase zaznamenali, že se ve Lhotě objevil jakýsi kouzelník zvaný Lišák, se svými dvěma kumpány. Naverboval pět chlapů a vydal se do mohylovišť, jenže se vrátil bez čtyř z nich, a bez jakéhokoli lupu. Po tomhle debaklu se ve Lhotě moc nezdržoval, vyplatil pozůstalé pár směnkami od Kýchapčíka a odcestoval pryč. Jediný místní, který se s nimi z mohylovišť vrátil, družníkům za 100 dukátů povyprávěl, že odkopali jednu mohylu, ve které našli na jakémsi oltáři zlatem a drahokamy zdobený krásný meč – jenže když vešli dovnitř, vyrazilo na ně snad tucet kostlivců a rozsekali jeho kamarády na kusy. Družníci si tedy nechali popsat, kde že ta mohyla se zlatým mečem leží, a vydali se k ní.

Našli ji bez větších obtíží (#16), stejně snadno překonali magickou past na odvalených dveřích, před kterou je varoval jejich informátor, že ji Lišák nechal za sebou „proti kostlivcům“. Správně usoudili, že je ve skutečnosti spíš proti jiným dobrodruhům, a dveře opatrně převalili tak, že sebou magická výbušná runa neškodně plácla do rákosí. V kryptě opravdu spatřili krásný meč ležící na oltáři vprostřed místnosti lemované šesti výklenky velikosti stojící osoby – opatrně je prozkoumali a skutečně v nich našli dávno mrtvé bojovníky v kroužkovém brnění. Tasili tedy své zbraně, obestoupili prvního a bojovník začal počítat do tří, že ho zase rozmetají, jako při poslední výpravě – jenže nestihl se dostat ani k „dva“, když proti němu kostlivec vyrazil svým kopím, a spolu s ním i pět jeho nemrtvých kumpánů.

Dobrodruzi zjistili, že jsou v docela nepříjemném postavení – kostlivci měli přesilu, šli na ně z obou stran, a jeptišce se opakovaně nedařilo je zahnat svou vírou. Kouzelník se vrhl do odvážného manévru, kdy vyskočil na prostřední oltář a tři kostlivce mimo dosah krátkých zbraní (leč v dosahu jejich kopí) zamotal v síti, kterou si zrovna ve městě koupil. Sice se mu povedlo je takhle zpacifikovat, ale sám při tom málem zůstal probodnutý skrz na skrz a jen s vypětím všech sil (i. e. utracením všeho stresu) se před tímto osudem zachránil – tím se tedy ale vyřadil ze zbytu boje.

Na druhé straně oltáře mezi tím bojovník s jeptiškou s obtížemi bojovali proti třem, a jeptiška se nakonec musela stáhnout, protože jí docházely síly – stáhla se za oltář a snažila se aspoň o to, aby se druhá kostěná skvadra nevymotala ze sítě. Nakonec tedy dokázali kostlivce porazit – mágova síť a sebeobětavá akce zásadně pomohla, protože polovina protivníků se pořádně ani nedostala do akce a pomlátili je, když byli bezbranní na zemi – ale mág i jeptiška skončili zcela vyšťavení a bojovník silně pomlácený.

Tentokrát byli hráči přespříliš namyšlení a dost na to doplatili. Ač jsou kostlivci sami o sobě spíše slabí, tihle měli brnění a dlouhé zbraně, a jsou v modulu popsaní s tím, že chytře počkají, až jsou všichni vykradači uvnitř, než je obklíčí – což je v mém systému průser. Přitom měli hráči jasné varování od předchozí skupiny (jejíž expedici jsem si odházel v přípravě). Nu, snad se poučí.

Po těžkém boji prozkoumali nejprve meč (jistě kouzlený!) a pak zbytek krypty, a našli v jednom výklenku tajnou chodbu vedoucí dolů. Jeptiška s kouzelníkem, kteří se za pomoci silné pálenky zase dostali na nohy (byť vzhledem ke zkonzumovanému alkoholu už ne nohy zcela pevné), se takto posilněni dušovali, že jsou „úpe v pohodděé“ a že je rozhodně třeba chodbu prozkoumat. (Čistý roleplay, z mé strany jen lehce vybídnutý otázkou „no jestli to byly tři velké panáky, tak se teď cítíte jak“? K tomu je ještě dobré zmínit, že si počínali velmi hlasitě, jeptiška nadšeně zvonila svým trpasličím kladivem a tajnou chodbu, a přilákali tak jako random encounter další skupinu dobrodruhů – viz za chvíli.)

Vydali se tedy po schodech dolů, a záhy zjistili, že sestoupili po schodišti, které minule zkoumali z druhé strany (#78) – kousek vedle krypty, ve které porazili bohatou mumii, a rozhodli se, že teda ještě vyzkouší, zda lupičem zakoupený klíč nebude pasovat do krypty se dvěma zámky, kterou minule nedokázali otevřít (#78.2). A skutečně, klíč zapadnul, a lupič po chvíli trápení (v mezičase někdo ve druhém zámku zlomil několik paklíčů) dveře odemknul. Otevřela se před nimi hrobka, která byla vybavená jako hotova alchymistická laboratoř. Spousta křivulí, kahanů, destilačních kolon, flakónů a ampulí. Než si ji ale stihli pořádně prohlédnout, zjistili, že se ze směru, kterým sami přišli, blíží světlo, kroky a tiché hlasy.

Rychle tedy skočili dovnitř a dveře za sebou zaklapli. Brzy zjistili, že na druhé straně je jiná parta vykradačů, a že se rozhodli zkusit tyhle zdánlivě nevykradené dveře vyrazit. Bojovník s jeptiškou se tedy zapřeli, lupič si připravil luk a kouzelník začal rychle rvát do vaku aspoň papíry. Když ale muži na druhé straně zjistili, že dveře něco blokuje, řekli si, že zkusí prvně najít nějaký jednodušší lup, a že k tyhle případně zkusí až při cestě zpět.

Družiníci si tedy oddychli, a začali místnost podrobně prohledávat. Skutečně v ní našli několik stále ještě tekutých lektvarů, runovou destičku a několik svitků, a nakonec se rozhodli, že zkusím pobrat i skleněnou aparaturu. Protože byla velká a křehká, každý měl nyní plnou náruč skla – a za dveřmi uslyšeli již známý zvuk kostlivých kroků. Zamrzli na místě, avšak kostlivci zůstali, dle zvuku, stát přímo za dveřmi. Družiníci se rozhodli ještě chvíli napjatě počkat – a skutečně, po nějaké chvíli se ozval jakýsi hluk ze směru, kterým odešla druhá parta, a kostlivci se vydali tam. Jenže – sice se otevřela jedna cesta přímo ke schodům na povrch, ovšem vedla přes propadlo, se kterým už měli dobrodruzi nepříjemnou zkušenost. Přes propadlo, nebo přes kostlivce a konkurenční dobrodruhy?

Rychle ale přišli na řešení – vysadili dveře, opatrně je přetáhli přes propadlo, aby na sebe neupoutali pozornost, pak znova nabrali alchymistickou aparaturu a co nejrychleji utíkali. Sice při takovém úprku aparaturu poškodili, ale doufali, že to nebude nic neopravitelného – a s tímto posledním zážitkem se už skutečně vydali zpět do Lhoty.

Poprvé se nám stalo, že jsme skončili výpravu výrazně dříve, než-li nám došel čas na sezení. Hned na první souboj totiž hráči přišli takřka o všechny „hit-pointy“, a ani výprava do podzemí nešla úplně snadno (padla dvě náhodná setkání, na druhou stranu v obou případech jako přímý důsledek toho, že se hráči rozhodli příliš otálet). Rozhodli jsme se tedy, že se do dungeonu vydáme ještě jednou.

Šestá výprava, 8. května

Po dalším dvoutýdenním relaxu a rekuperaci, když zjistili, že jim z 16 000 už zbývá jen 1 600, rozhodli, že je čas opět se vydat do mohylovišť. Kouzelník v přípravě ještě určil, že zdobený meč, který minule vyhráli v mohyle, se jmenuje Brnimar a dokáže jako kouzlem proseknout brnění, a vyměnil s mágem Mazzahem Velikým modrý grimoár zachráněný z mrtvých prstů nebohé kouzlenice Alexy za informace o Klexxovi Pomlouvaném, jehož kryptu družiníci našli poblíž tajného vchodu v mohyle s lebkovým sarkofágem. Mazzah mu prozradil, že ve starých spisech našel zmínky o Klexxově očarované zlaté koruně, která dokázala kohokoli podmanit Klexxově vůli. Zmínku o „zlaté koruně“ nemusel opakovat, dobrodruzi se vybavili svěcenou vodou a vydali se Klexxe navštívit.

V Klexxově kryptě (#51) si polili zbraně svěcenou vodou, obestoupili vchod a kouzelník se přichystal s Čarobranem, aby zkusil odrazit očarování koruny. Plán to byl dobrý a fungoval bezchybně – Klexxe udolali dříve, než jim dokázal jakkoli ublížit. Z jeho ostatků sňali zlatou korunu osazenou krásným smaragdem a dále zlatem a drahokamy zdobené nátepníky.

V modulu je Klexx ve skutečnosti celkem obyčejná, jen o trošku odolnější zombie – korunu sice má, ale nemá být očarovaná. Protože však mé hráče strašně zaujalo, že měl nad dveřmi do krypty jméno (a ještě s takovým přídomkem) a několik sezení zvažovali, co to asi znamená, přimyslel jsem si k tomu pozadí o neoblíbeném vládci, který vládl jen pomocí koruny s kouzlem Charm. Kdyby si před tím nezařídili pomoc od lhotského mága, který je před kouzlem varoval, (a kdyby neměli ochranný meč,) mohlo to být velmi nepříjemné překvapení, avšak tentokrát se připravili velmi poctivě a neměl jsem důvod jim to jakkoli komplikovat.

Po prvním úspěchu se družiníci rozhodli prozkoumat velký sál s „hnízdy“, odkud je nějakou dobu tomu zahnali kostlivci se safírem na čele. Lupič v hospodě vyzvídal od ostatních výprav, co kdo ví o „místních“, kteří v kobkách žijí, a vyvodil si, že tímto směrem se nacházejí záhadní pokroucenci. Tajné dveře v místnosti s mohylou (#50) však našli zahrazené jakýmsi zeleným slizem. Pokusili se jej zbavit lopatou, jenže jim akorát kovovou část lopaty rozleptal. Nakonec se jim sice podařilo většinu slizu odhrnout, jenže dveře stále nešly otevřít – jako by je něco blokovalo i na druhé straně. Dobrodruzi to tedy vzdali a pustili se jinudy.

Výsledku hodu na „restock“ mi tady vyšly tak, že se pokroucenci zvýšenému tlaku dobrodružných výprav brání tak, že tenhle vchod zatarasili. Líbí se mi představa, že pro svou obranu používají jiná monstra – třeba zde nechali nějakou mrtvolu naschvál nakazit zeleným slizem.

Další neprozkoumaná odbočka byly velké, dvoukřídlé dveře, které vedly do dlouhé chodby klesající směrem k jihu (#42). Opatrný postup odhalil troje dveře po každé straně, prvních několik z nich rozražených dokořán. Nakoukli do těch nejbližších (#42.1, #41.2) – na jedné straně našli v kaluži zaschlé krve tělo dobrodruha, na druhé čtyři podivně bledé mrtvoly. Po chvíli uvažování popadl lupič a kouzelník své střelné zbraně, zamířili a prostřelili dvoum bledým mrtvolám lebky. Jenže zbylé dvě v reakci vyskočily a začaly se sápat ven, z jejich ostrých, dlouhých zubů jim přitom odkapával jakýsi zelený jed. Bojovník jim zkusil rychle zastoupit cestu, jenže se mu to nepodařilo – umrlci se prorvali ven a ještě jej jeden kousl do nohy, která začala dřevěnět a tuhnout. Ostatní rychle přiskočili a pokusili se nemrtvé porazit, protože ale nechtěli riskovat další kousance, bojovali spíše opatrně – a nemrtví se ukázali nepříjemně odolní. K tomu na jeptišku zezadu skočil další – totiž onen mrtvý dobrodruh, kterého si neprozřetelně nechali v zádech, evidentně také jen číhal na příležitost.

Tohle byl tvrdý souboj – a to jsem ještě přehlédl, že ghúlové mají mít tři útoky za kolo! I přes to, že jeptiška jako zázrakem (hráč hodil čtyřikrát v řadě šestku) ze sebe zcela shodila posledního ghúla a nedostala ani škrábnutí, paralýza zmáhala bojovníka i kouzelníka a kostky nepadaly. Myslím, že hráči budou do budoucna ze všech bledých mrtvol pěkně vyděšení – a také bych řekl, že už si příště nenechají žádnou neohledanou mrtvolu v zádech. (To, že ghúlové předstírají, že jsou mrtví, a zaútočí až když mají dobrou příležitost, je v textu modulu.)

Když po těžkém boji, ve kterém bojovník i kouzelník skončili s paralyzovanými končetinami, konečně bledé umrlce dobili, vyléčili se protijedem od Ropuší báby a zjistili, že co se pokladu týče, nenašli zde nic než jednu runovou destičku, rozhodli se, že Klexx pro dnešek stačil a že zbytek dveří v této chodbě – byť v jedněch lupič zahlédl jakýsi pohyb – nechají na příště.

Zajímavé sezení – po tom, co minule vytáhli ohromný poklad, byli hráči poněkud příliš nonšalantní. Snad získali i štěstím s kostkami dojem, že souboje nejsou tak nebezpečné, když mají vždy možnost odolávat mechanikou save rolls – jenže stres je omezený zdroj a dokáže dojít sakra rychle. V tomto sezení se několikrát vykašlali na opatrnost a pěkně narazili. Oproti tomu na Klexxovi vydobyli naprosto čistý úspěch – daný tím, že se poctivě dopředu připravili. Velké bohatství, které minule získali, se okamžitě rozkutálelo a nějak zásadně herní balanc nerozbořilo – postavy jsou teď mocnější díky magickým předmětům, ale to je moje verze „level-upu“, který už si doslova vysloužili. Za mě je to tedy všechno dobře, byť jsme při tomto sezení prošli jen pět nových místností – tohle už je onen „player skill“. Uvidíme, jak se s tím hoši dále popasují.

 

log: Barrowmaze, 4. sezení

V minulé výpravě se našim dobrodruhům povedlo vytáhnout docela dost pokladů, a po prodání všech klenotů místnímu překupníkovi H.H.R. Kýchapčíkovi byli o 5 686 dukátů bohatší. Peníze jim ale moc dlouho nevydržely – po panickém útěku před bleskovým elementálem si všichni chtěli hlavně zklidnit napjaté nervy, a vyrazili za aktivním relaxem. A pít, sázet a děvkařit ve zlatokopeckém městečku – ve které se Lhota úspěšně mění – může snadno vést k tomu, že člověk odchází s prázdným měšcem a vztekem, že jej akorát obrali.

Bojovník utratil spoustu peněz za patoky, které se skoro nedaly pít, a způsobily mu akorát příšerný bolehlav (ukrutný tuzemák – tedy pokus pálit lokální úrodu, která sestává primárně ze zakrslých tuřínů – je nechvalně proslulý), kouzelník zjistil, že si jeho společnice dovolila vzít po tom so usnul proaktivně dýško sama, a jeptiška utratila na charitu, pod vlivem přemlouvavého otce Ottara, dvakrát víc, než plánovala, a nezbylo jí tedy už na léčitele, byť z toho aspoň měla opravdu dobrý pocit a na další výpravu tak mohla vyrazit s klidným přesvědčení, že přesně takhle to Sv. Ygg chce. Jediný lupič dokázal v kostkách podváděním obrat víc lidí, než obralo jej, což oslavil tím, že si od elfa, který se občas ve vsi objeví, koupil nefalšovaný elfí luk a několik elfích šípů. Sice neumí střílet, ale o elfích lucích se říká, že střílí skoro samy.

Družina chvíli zvažovala, jestli si nedat ještě týden klidu – přeci jen, několik členů má pořád ošklivé popáleniny, které se začínají zanicovat a hnisat – ale nakonec se rozhodli, že ty zlaťáky jim do kapes samy nenaskáčou a je třeba jim jít naproti, tedy se na člunu rybáře (který už se ani neobtěžuje nahazovat pruty, protože doprava dobrodruhů do močálu a zpět mu vynáší víc) opět pustili proti proudu řeky Krutné do srdce močálů, do mohyloviště. Tentokrát však měli plán – kouzelník vytáhl runovou destičku, kterou získali na první výpravě, a u černého obelisku, mezi mohylami, podle svých poznámek odříkal její zaklínadlo, které mu mělo pomoci najít, co hledá, totiž kouzelnici Alexu, majitelku modrého grimoáru, o který má zájem Veliký Mazzah, mág sídlící ve věži za vsí. Kouzlo ho začalo jemně táhnout do podzemí, severovýchodním směrem. Spustili se tedy opět do místnosti s nápisem "Pozor na velkého minotaura" (#1) a pustili se do mrtvolného ticha a děsivé tmy kobek.

Pod ne zcela určitým vedením kouzelníka usoudili, že bude nejlepší vypravit se stejnou cestou, jakou minule prošli se skupinou Žlutého Henryho – tou, která je celá lemovaná očouzenými šmouhami na místech, kde zde kamenné obklady ničily blesky. Po cestě ještě prověřili několik dveří v první chodbě, které dosud míjeli. V třetí odbočce vlevo našli místnost (#6), která snad kdysi byla jakousi přípravnou – na stolcích zde leželo několik lebek, vyleštěných do lesku. Nic jiného lesklého, co by dobrodruhy lákalo, nebylo vidět, tedy se zde moc nezdržovali a pokračovali cílevědomě dál. Minuli tajné dveře, které otevírali minule (#7), nahlédli do další odbočky, která byla někdy v minulosti zazděná, avšak něco zeď prorazilo zevnitř – i zde našli jen prach, pavučiny a prázdný katafalk. U posledních dveří ale lupič odhalil past – klika je z druhé strany přivázaná lankem, vedoucím někam do tmy. Nechtěli se zdržovat se zneškodňováním, a tak jen napsali křídou na dveře "Zde není past".

Prošli tedy dále (#17), na první křižovatce se opět vydali vpravo a tedy do sloupového sálu, ve kterém číhával obří chřestýš (#62), a dlouhou chodbou na sever. Nezdržovali se dalšími odbočkami, které neznali, a tak dorazili ke dveřím do místnosti, ve které minule potkali Henryho muže (#79). Kouzelník stále cítil, že jej to táhne na sever, nyní už spíš severozápad– do temných chodeb, které ještě neprozkoumali. Zde už tedy trochu zvolnili, a postupovali dále opatrněji. Chodba na sever končila křižovatkou ve tvaru T, prvně nahlédli do západní odbočky. Jeden průchod zde neměl vsazené dveře, rychle tedy nahlédli do místnosti (#77A), ve které uviděli jakýsi sokl, snad pro sochu, popsaný nápisy, a přímo nad ním na stropě velikou a pečlivou rytinu slunce. Poznačili si ji do mapy s tím, že se sem vrátí, až najdou Alexu. Druhé dveře v západní odbočce po opatrném otevření odhalily další místnost s pohřebními výklenky (#77), kterých už družina několik vybrakovala. I zde se rozhodli, že výklenky počkají, a protože na západ se dál nedalo, pustili se východní odbočkou, a rovnou za dalším rohem směrem na sever.

Prošli jakýmsi sálem, u jehož severní stěny obešli jakýsi oltář (#75) a dále do dlouhé chodby, kolemž její severní stěny stálo několikero zavřených krypt (#74). Kouzelník zde už cítil, že jsou blízko, a dohodli se tedy, že je nyní třeba postupovat obzvlášť opatrně – nejspíše je tady něco, co zabilo kouzelnici Alexu. Lupič se tedy opatrně jal prozkoumávat cestu, a všiml si jakési stopy slizu, která vedla z krypty přímo oproti nim (#74F). Oparně tedy kryptu otevřeli – ale nenašli v ní nic. Trocha slizu, prach a prázdné police. Pokračovali tedy dále. U čtvrté na dveřích našli nápis křídou "Tudy nechoďte". Bojovník poznamenal, že takové vzkazy jako "Zde není past" dobře znají, a došli tedy až k té předposlední, u které mág jasně cítil, že jsou na místě – zároveň to ale nyní cítili všichni, protože se z těchhle dveří šířil nechutný zápach rozkládající se mršiny (#74B). Bojovník tedy opatrně otevřel – a vypadla na něj mrtvola v plesnivém, modrém rouchu, v tak pokročilém stádiu rozkladu, že se rozpadla a roztekla po okolí. Zápach byl tak odporný, že se dobrodruzi rozkuckali a museli s klením ustoupit a trochu to rozdýchat. Když se konečně trochu zmátožili, zjistili, že tento hluk nejspíš přilákal pozornost, a že od východu slyší již známý zvuk kostí klepajících o kamennou podlahu. Rychle zhasli pochodeň, skryli lucernu a přichystali se do výklenků mezi kryptami na přepad, bojovník se sekerou, jeptiška s palcátem, lupič s páčidlem a bojovník s čerstvě připraveným svitkem mrazivého kouzla.

Bojovník se zatajeným dechem poslouchal, jak se kostěné kroky blíží – už slyšel, že je jich několik, snad pět – a když byly už už skoro na dosah sekery, ucítil ostrou bolest ve svém rameni, na které dopadla jakási zbraň. Zachránilo ho jen jeho brnění. Vykřikl, zaklel, zloděj rychle odhalil lucernu, a když se jejich oči přizpůsobili světlu, zjistili, že proti nim tiše stojí šest kostlivců s halapartnami. Kostlivce, oproti dobrodruhům, světlo nikterak nevzrušovalo, a dál tiše a mechanicky útočili se své bezpečné vzdálenosti na bojovníka. Kouzelník na nic nečekal a seslal připravený magický mráz – chodba se pokryla jinovatkou a lesklou ledovkou, kostlivci sami se sice tvářili pořád stejně, avšak při pohybu na nich nyní praskala zamrzlá vlhkost, a hlavně – bojovníkova sekera, kterou se snažil prosekat se přes halapartny, pár ranami polámala a rozbila zmrzlá ratiště. Souboj pak již byl celkem jednostranný – kostlivci sice měli přesilu, ale tupě pokračovali v útoky polámanými halapartnami, jako by si ani plně neuvědomovali, že už nejsou celé, a místo vážných ran tak uštědřili jen pár modřin.

> Zde jsem, při zpětném pohledu, možná bojovníka pustil z háčku moc snadno. Připravit si přepad ve tmě na kostlivce byla podle mě plnoprávná _zásadní chyba_, a měl jsem mu před začátkem souboje dát víc než jeden autohit. Ale příliš mě to netíží, hlavní pro mně je, že to byl napínavý a vzrušující moment u stolu, kdy si překvapení hráči vyměnili "ou šit" pohledy a okamžitě řekli "jo, to od nás byla pěkná blbost".

Když se poslední kostlivec rozpadl na kusy, které po ledovce odklouzaly dále do tmy, družina si uvědomila, že v následujícím tichu slyší ve svých zádech jakési syčení. Rychle se vyděšeně přeskupili – bojovník nyní v první linii směrem na západ, avšak kouzelník vzadu už by dále musel ustupovat přes kluzkou, zmrzlou podlahu. Chvíli naslouchali, ale nic na ně nevyrazilo, a lupič se tedy odvážil na průzkum. Zaslechl, že syčení a jakýsi pohyb vycházejí z poslední krypty, která má lehce pootevřené dveře (#74A). Opatrně je pootevíral, až světlo jeho lucerny zachytilo pohyb – hadí ocas, rychle se stahující do stínu. Vzhledem k tomu, že to byl hadí ocas běžné velikosti, si oddechl a sebevědomě rozrazil dveře dokořán – vždyť porazili obřího chřestýše, co se bude bát běžného hada. Nu, světlo odhalilo několik kober ve výstražném postavení, které zasyčely a plivly na něj svůj jed. Tak tak si uchránil oči a obličej, a odnesl to jen podrážděnou vyrážkou na krku a těle, kam mu jed zatekl. Rychle tedy dveře opět zabouchl.

Poněkud smutně se vrátil k ostatním s tím, že je uvnitř několik jedovatých hadů – družina se tedy chvíli radila, co s nimi, ale pak kouzelník vytáhl svitek s uspávacím kouzlem a hady zaklel. Pak je všechny, ještě spící, nastrkal do koženého pytle, který si nechal ve Lhotě vyrobit tak, aby co nejlépe připomínal jeho pytel beztíže. Tak snad si je nikdy nesplete. Jestli ale čekali, že hadi budou skrývat nějaký poklad, tak zůstali zklamaní, hadí hnízdo obsahovalo jen zbytky úlovků a líhnutí. Když to nyní vypadalo, že jim zase chvíli nehrozí bezprostřední nebezpečí, vrátili se k smrduté mrtvole, a opravdu – našli u ní malou knížku v modré, kožené vazbě. Kouzelník se hned přihlásil, že by si potřeboval půjčit lucernu a podívat se, co za kouzla měla Alexa poznamenané, ostatní se tedy dohodli, že mezi tím prozkoumají zbylé krypty.

O nějakou dobu později tedy kouzelník šťastně hlásil, že je v grimoáru pět zaklínadel, která on sám dosud poznačená nemá (uspávací zaklínadlo, magické světlo, zaříkání k rozpoznání magie, vyčarování pavoučí sítě a kouzlo, které by snad mělo prohodit odrazy dvou zrcadel). Ostatní dobrodruzi tak nadšení nebyli, protože zjistili, že ostatní krypty jsou prázdné – snad už je kdysi vybrali kumpáni nebohé Alexy. Zůstala jim poslední, nejvýchodnější, protože její dveře byly pořád zamčené a lupiči chvíli trvalo, než zámek překonal. Když tedy kryptu konečně otevřel, všichni nedočkavě nahlédli dovnitř a uviděli, že zde na katafalku stále někdo leží, a to někdo v překvapivě zachovalé, byť silně ohořelé,  kroužkové zbroji, a s dlouhým mečem bez jediné stopy rzi na prsou. Družníkům radostně zazářili oči při vidině očarované výzbroje, a když se kostlivec začal zvedat, na nic nečekali a začali do něj mlátit hlava nehlava, až z něj zbylo jen o málo víc než kostní moučka. Pak si pečlivě prohlédli meč i s brněním – na meči našli jakési runy, zbroj se oproti tomu nezdála výjimečná ničím jiným než tím, že byla bez stopy rzi, zčernalá a lehce roztavená prudkým žárem a na omak stále teplá.

Kouzelník se nadšeně rozhodnul, že rovnou vyzkouší nové kouzlo, které by mu pomohlo určit, zda jsou to předměty magické. Ostatní nakonec svolili, že mu teda na jeho pokusy tu půlhodinu dají – bojovník se zabavil tím, že kusy rozmlácených kostlivců roznesl po jednotlivých kryptách a pak zavřel, zatímco jeptiška s lupičem ohledali oltář ve vedlejším sále (#75). Jeptiška ohledala, že šlo o oltář jakémusi starému bohu lovu, ale jestli na něm kdysi bylo něco cenného, někdo už si k tomu pomohl. Tu ale opět zaslechli kostěné kroky, blížící se z jihovýchodu. Rychle zaujmuli bojové postavení, a když se zpoza rohu vynořil kostlivec v kněžském rouchu, a začal svými pazoury dělat jakési gesta, lupič se rozhodl využít, příležitosti prostorného sálu k tomu vyzkoušet svůj nový luk. Založil do něj elfí šíp a k překvapení všech – svému rozhodně – sestřelil nemrtvému přesným a mocným zásahem lebku z krku. Kostlivec se svezl k zemi, ostatní se k němu vrhli a opět ho rozmlátili. Kouzelník pak u něj našel runovou destičku, která naštěstí použití palcátu, sekery a páčidla přežila.

> Lupič nemá sice žádný výcvik ve střelbě, ale elfí luk a elfí šíp mu dávají bonu, a hodil kritický zásah, takže dokázal složit i kostlivce, kteří jinak se šípy samozřejmě nemívají tak zásadní problém.

Když kouzelník spokojeně určil, že meč a zbroj opravdu vykazují známky magie,  a družina se tedy vydala prozkoumat místnost se slunce, kterou si předtím poznačila na svůj to-do list (#77A). Zatímco lupič ohledal místnost a našel tajné dveře, jeptiška s kouzelníkem studovali význam nápisů a pochopili, že jde o svatyni Solise, starého boha světla a slunce. Bojovník si nechal od jeptišky popsat pár podrobností o tom, jak vypadalo takové pohanské uctívání, pak ji odlákal do vedlejší chodby a sám se postavil na sokl, zvedl sekeru nad hlavu a pomodlil se se slovy "Chvalte Slunce!" Snad to byla jen autosugesce, ale i ostatním v místnosti přišlo, jako by se sekera najednou zableskla teplým světlem, a bojovník měl pocit, jako by se v jeho ruce rozehřála.

Takto požehnáni se jali prozkoumat tajné dveře – odhalili, že se otevírají do krátké tajné chodby či snad předsálí vedoucí ke kamenným dveřím, které se zdály být dveřmi pohřební komory. Blíže je však neprozkoumali, protože v předsálí stála také čtveřice kostlivců popsaných spletí run, kteří se při otevření dveří otočili na dobrodruhy a vydali se k nim. Bojovníka ale napadlo zvednout sekeru a znovu zopakovat modlitbu – a skutečně, kostlivci se zarazili a vrátili do svých strážných pozic. Následovala diskuze o tom, co s nimi. Kouzelník se je pokusil přesvědčit, že mají družinu pustit dovnitř, protože jsou také uctívači Solise – kostlivci ale němě střežili hrobku dál. Bojovník s lupičem navrhovali využít toho, že se kostlivci nyní nebrání, a prostě na ně skočit – nakonec ale bojovník řekl, že se mu to nelíbí, že je to první místo v podzemí, kde je někdo nechce zabít, a že si nechce Solise pohněvat, když mu teď požehnal sekeru, a bez něj si na to netroufli.

> Což je asi celkem šťastná volba, protože hráči zde zcela odignorovali, že jsou kostlivci popsáni podivnými runami – jsou to totiž explozivní kostlivci, a protože má naše družina spoustu nezahojených zranění z minule, tohle by se jim mohlo vymstít.

Vydali se tedy místo toho do vedlejší místnosti s výklenky (#77), které poctivě vybrakovali, a našli v nich vždy po dvou krásných, lesklých mincí, které snad vypadají, že jsou opravdu ze zlata. Krom toho našli také v jednom rohu tajné dveře, a v druhém páku. Chvíli se radili, jestli prvně zkusit páku nebo dveře, nakonec se rozhodli pro páku – která zapříčinila jakési mechanické cvaknutí za tajnými dveřmi – a pak se bojovník opatrně pustil do tajné chodby. Podlaha se pod ním s cvaknutím lehce zapadla, ale nic se nestalo – jen si všimnul, že na druhém konci chodby, za mřížemi, se pohnul jakýsi stín, a začíná se sápat skrz mříž ven. Bojovník pozvedl svou požehnanou sekeru a vrhl se na něj, než se osvobodí – a sekera se opět zaleskla žlutým, teplým světlem a stín několika ranami rozsekala. Bojovník si ji prohlédl s novým zalíbením, avšak po tomto boji už cítil, že chladne – požehnání nejspíše nebylo věčné.

Spoluprácí páku a nášlapný plát donutili otevřít mříž (spustila se za nimi druhá, ale s tím počítali) a dostali se do slepé uličky, na jejímž konci ležela kostra pokrytá pavučinami se stříbrnou truhličkou v náručí. Lupič se k ní opatrně vydal a všiml si proto včas, že podlaha na půli cesty vypadá nějak podezřele – rozhodl se tedy odložit svůj batoh, aby si odlehčil, a past přeskočit. Na druhé straně našel opatrně vyzvedl truhličku – kostra neprotestovala – a bez potíží se s ní vrátil zpět. Když ji pak zpět v místnosti s výklenky ohledal a ověřil si, že na ní není žádná past, otevřel ji a zjistil, že je uvnitř klíč s jakýmsi runovým symbolem.

To však dobrodruhy pořád tak docela neuspokojilo – chtělo by to poklad, ne jen nějaký klíč. Prozatím měli jen 64 zlatých mincí, což poděleno čtyřmi není zas takové terno. Dohodli se tedy, že zkusí systematicky projít tuto část podzemního labyrintu, aby si ujasnili svou mapu. Obešli tedy dokola chodbu, o které měli podezření, že dokola vede (#78), poznačili si všechny dveře a také jedny schody směrem nahoru, a pak je začali postupně zkoumat.

Prvně otevřeli dveře v sálu s oltářem, a našli za nimi místnost s pohřebními výklenky a podivnou mrtvolu (#76). Na první pohled vypadala lidsky, ale když ji převrátili na záda, zjistili, že jde o jakéhosi pokřivence, který na několika částech těla má podivné zvířecí rysy – vlčí zuby, hustou srst, opičí ocas, jedno oko jakoby hadí... To sice dobrodruhy zarazilo, měl však také honosný zlatý náhrdelník, a ten ve chvíli, kdy kouzelník navrhoval, že prohlédne, jestli není prokletý, již lupič strkal do svého tlumoku. Krom náhrdelníku měl pokroucenec ještě velký kožený vak – ten byl prázdný, ale kouzelník se rozhodl do něj napěchovat celou mrtvolu a strčit ji do svého pytle beztíže, že takovou obludu určitě někdo koupí jako kuriozitu. Výklenky v místnosti se ukázaly být pohřebištěm chudiny, a malinké mince z jakéhosi plíšku se dobrodruhům ani nechtělo sbírat, avšak místnost poctivě prohledali pro případ další tajné chodby. Žádnou nenalezli, ale z jednoho výklenku přeci jen vytáhli něco cenného – malou zlatou sošku.

Dále pokračovali do chodby vedoucí z místnosti, kde potkali Henryho, a na západ. Zde ale našli místnost zpola přehrazenou závalem (#69), a byť jej chvíli zkusmo odhrabávali, ten se jim pořád akorát bortil a sypal zpět, takže to vzdali a vrátili se zpět do chodby, ke dveřím naproti Solisovy svatyně (#78.3) – našli čtvercovou místnost, kterou však již očividně někdo vybrakoval. Rakve a urny ležely rozbité na zemi, jejich obsah rozsypán všude kolem. Nechali je tedy ležet a pokračovali do dalších dveří, naproti sálu s oltářem. Tyto dveře (#78.1) byly zamčené, lupič je však překonal a dostali se tedy do místnosti velmi podobné té předchozí, avšak nevybrané – a kostra ležící na katafalku u jižní stěny měla vedle sebe velkou mísu plnou zlatých mincí. Sice je trochu znervózňovaly poničené fresky znázorňující jakýsi kult smrti, ale zlato tam samozřejmě nenechali – kostlivce rozmlátili, mísu prozkoumali a pak ho s cinkáním nasypali do vaku.

Další dveře v pořadí se jim otevřely takřka samy – měly zcela urezlé a ztrouchnivělé panty, takže se propadly dovnitř (#78.2), na hromadu rozlámaných runových destiček. Kouzelník se nadšeně rozhodl vyzkoušet své nové kouzlo, a vycítit, zda některá z nich v sobě ještě nějaký zbytek magie nemá. Sice to trochu přehnal a následně viděl všude hvězdičky, ale také viděl jednu zářivě jasnou, pohřbenou pod střepy – vytáhl z hromady trpasličí válečné kladivo, zdobené stříbrem vyvedenými runami. Do správy jej nadšeně přijala jeptiška.

> Jedna z drobných nespokojeností s modulem – na mapě není zaznačené, které dveře jsou otevřené a zavřené, to se člověk dozví až při popisu místnosti. Jenže dveře nepopisujete spolu s místností, ale spolu s předchozí místností, že. V dalších lokacích už si to v mapě přiznačuju.

Další dveře za rohem (#78.5), byly celé kovové a zamčené. Družníci se tedy rozhodli, že ty prozatím nebudou pokoušet a podávají se na poslední, které jim takhle po pravé ruce zbývají – a to v sálu, ve kterém minule potkali druhou družinu. Tyto dveře byly zdobené rytinou knihy (#78.4), a zamčené dvěma zámky. Lupič se do nich pustil, ale bohužel zjistil, že se musí odemknout oba zároveň, a že tudíž buď potřebuje aspoň jeden klíč, a nebo někoho dalšího "od fochu". Vrátili se tedy ke kovovým dveřím, ale z nějakého důvodu je trochu děsily. Řekli si, že se tedy ještě prvně podívají, kam vede blízké schodiště – vede nahoru, nejspíš už někam na úroveň mohyl, avšak končí zazděnou příčkou. Tu se jim bourat nechtělo, i proto, že jim v tento moment už zbývaly jen tři pochodně, a nebylo jisté, že se z mohyly nebudou muset pracně vykopat. Nakonec se tedy přeci jen odvážili pustit se do posledních dveří.

Rovnou na začátku lupič jen tak tak ucuknul jedovaté jehle, kterou byl zajištěný zámek proti paklíčům. Když dveře otevřel, vyděsil jej nejprve na druhé straně číhající obří netvor – když se však nehýbal, zjistili dobrodruzi, že jde o odporného kamenného chrliče. Krom něj v místnosti nalezli ještě veliký, těžký sarkofág, uzavřený několika pečetěmi. Rozhodli se tedy nejprve nedůvěřivě svázat chrliče provazem proti jeho případnému obživnutí, a pak se kouzelník pustil do studia sarkofágu. Naštěstí bylo vše napsáno v jazyce, kterému dobře rozuměl, a tak mohl ostatním vysvětlit, že jde o hrob jakéhosi bohatého vévody, které zde byl mumifikován. Pečetě byly sice plné varování, avšak nešlo o magické kletby – dobrodruzi je tedy bez váhání odloupli a strčili do vaku, že to přece určitě taky někdo koupí.

Pak vzali páčidlo a krumpáč, bojovník se přichystal se sekerou, kouzelník s kuší, a zabrali za víko. Když se trochu nadzvedlo, uvnitř se něco pohnulo – a následně to odhodilo víko brutální silou přes místnost. Připravený bojovník rovnou rázně ťal svou sekerou, jenže byť zasadil mumii docela hlubokou ráno přímo na klíční kost, ta se jen ohnala rukou, sekeru si vytrhla a málem mu ji vyrazila z ruky. Pak se dále sápala ze sarkofágu. Kouzelník po ni vystřelil, avšak minul, a než jeptiška stihla popadnout své nové kladivo, mumie už před nimi stála vztyčená – se zlatou korunou na hlavě. Kouzelník rychle vytahoval mrazící svitek, a lupič se trochu nejistě snažil alespoň svítit a případně krýt cestu pro útěk, bojovník se rychle natahoval po pochodni, kterou nechali na zemi, a jeptiška se rozehnala kladivem – jenže i přes to, že kladivo padlo ohromnou silou, mumie ránu bez potíží zarazila dlaní a druhou rukou chytila jeptišku pod krkem, a skoro to vypadalo, že jí jen tímhle stiskem doslova urve hlavu. Jeptišku naštěstí zachránil svatý symbol Sv. Ygga, který měla kolem krku a který ofáčovanou ruku začal spalovat, takže mumie ucukla a nechala jeptišce jen ošklivé škrábance. Ta se otřesená zapotácela, ale pak sáhla po svěcené vodě, kterou si tentokrát do podzemí přinesla – svaté věci se zdály fungovat lépe, nežli hrubá síla.

Když to viděl kouzelník, který už vylovil své připravené zaklínadlo, tak se rozhodl nezdržovat se s přílišnou opatrností a naprat to do nemrtvého plnou silou, i když při tom trochu přimrazí i své kumpány – mumie a vše okolo se tedy pokryla vrstvou ledu a jinovatky, a vrstvy gázy poutající nemrtvou nestvůru dohromady se s praskáním vzpouzely dalšímu pohybu. Jenže zároveň tím zmrazil svěcenou vodu, kterou jeptiška zrovna chtěla použít, a tak akorát na zem dopadnul svěcený rampouch – a mumie se dále sápala po svých vyrušitelích, byť o něco pomaleji.

Bojovník se ji pokusil podpálit pochodní, avšak čerstvě zmražená gáza nechtěla začít hořet. Zlodějovy pokusy vrhat dýky se nezdály mít podstatný efekt, Kouzelník si vzpomněl, že má taky jeden flakónek svěcené vody, a zkusil napravit svou předchozí sabotáž jeptiščina pokusu – jenže zcela minul. V tenhle moment to už začínalo vypadat docela bledě. Dobrodruhové se tedy vrhli do posledního, již poněkud zoufalého, útoku – a tentokrát se na ně usmálo štěstí. Snad jeptišce pomohla modlitba k Yggovi, který nesnáší nemrtvé, každopádně se jí podařilo vší silou rozrazit mumii lebku a srazit ji zpět do sarkofágu. Pak zvedla svěcený rampouch a vrazila jí ho do srdce, a temná nenávist spoutaná pod vrstvami gázy vytekla jako krev. S tím si konečně mohli mumii dobře prohlédnout, a zjistit, že má krom honosné zlaté koruny v sarkofágu ještě zlaté žezlo a dva nádherné černé opály. Konečně pořádný lup – byť těžce vybojovaný.

S tímto se dobrodruzi obrátili k odchodu – už jim zbývala jen poslední pochodeň, a spíš než na další mumie měli nyní náladu na to zaplatit si za nakradené zlato nějakou teplou lázeň s krásnou lazebnicí či sehnat flašku něčeho, co se dá pít. Po cestě je sice ještě přepadl jeden umrlec – na stejném místě, jako minule – ale i s tím si jeptiščino nové kladivo poradilo. Vrátili se tedy do vsi, a po rozprodání naloupených cenností s potěšním zjistili, že jsou o 16 140 dukátů bohatší – regálie ze sarkofágu jsou opravdu dva nádherné, těžké kusy zlata. Výkupčí ve Lhotě ani nemá tolik hotovosti, nabízí jim 8000 a zbytek jako směnku.

log: Barrowmaze, 3. sezení

Předmluva: Tak tentokrát mám opravdu radost, měli jsme spoustu zábavy s propadly. Dle mých pravidel (Torches in the Dark) si hráči, když postupují běžně opatrně, propadla vždy všimnou. I přes to jim opakovaně zavařila – vždy vlastní chybou dobrodruha, ani jednou nebyly na vině kostky nebo nějaký chyták, který bych dopředu nesignalizoval. Nechali si propadlo v zádech bez jiné únikové cesty, a nebo do něj spadli při panickém úprku. V jeden moment museli dokonce zahodit svůj bag of holding. Vyvázli z podzemí "s posledním HP". Ale bylo to tak akorát napínavé a nebezpečné, a nakonec to zvládli obrátit ve svůj prospěch – prozkoumali docela pěkný kus megadungeonu a našli hned několik drahokamů.

Družníci se domluvili, že se vydají do podzemí tajným vchodem v sarkofágu, který objevili minule – místnosti, které minule prohledali, zůstaly v podobném stavu, jako je minulý týden opustili (modul má mechanismus na restock, ale zde nic nenapadalo). Kryptu tajemného Klexxe (#51) nechali radši dále zapečetěnou, a na křižovatce se vydali směrem na západ, do směru, ze kterého minule přiletěly mouchy. Minuli velké dvoukřídlé dveře (směrem k #42), o kterých ví, že je za nimi schodiště dolů, a šli až do dalších, kde našli v další čtvercové místnosti (#41) s výklenky dvě překvapivě zachovala mrtvá těla. Ohledali je, našli u nich zlovolně vypadající symboly rohaté kozy (jeden z nich dokonce stříbrný), a správně usoudili, že si do nich mouchy nakladly vajíčka – pro jistotu je teda za pomoci mrazivého meče a lopaty zpracovali na fašírku. Zloděj s mágem mezitím vybrali výklenky, a našli 149 mincí, flakónek s tyrkysovým, neprůhledným lektvarem a veliký rubín.

Pak pokračovali dále na západ, k zazděným dveřím a odbočce na sever, ve které bylo vidět několik dalších zazděných dveří – akorát že některé z nich byly proražené, a to očividně zevnitř (#59). Za nimi zůstaly jen prázdné katafalky – kdokoli zde měl odpočívat si to asi rozmyslel. Na západní stěně chodby byla ještě jedna, mnohem menší odbočka, a když jí opatrně prozkoumali, zjistili, že záhy za zatáčkou končí podivným slepým koncem. Neveliká čtvercová komnata s klenutými oblouky popsanými stříbřitými runami samozřejmě zaujala kouzelníka, který se vrhl runy zkoumat – a se stříbřitým zábleskem zmizel druhům před očima. Vrhli se za ním, a o okamžik později se všichni rozhlíželi kolem sebe po neznámé hale. Na jejím stropě pomalu pohasínaly další stříbřité runy – avšak když zkusili popojít o trochu stranou a zpět vejít do jejich ohniska, nestalo se tentokrát nic. Teleport očividně v současné době fungoval jen jedním směrem. (Zde jsem se spletl – tenhle teleport má ve skutečnosti fungovat opačným směrem, jen mi to z textu nějak nebylo jasné. Oh well. A signalizace nebezpečí je teda také můj vklad – v původním textu nic takového není. Ono je to ale mnohem uspokojivější, když si to hráči opravdu zaviní sami.)

Rozhlédli se tedy po velké hale (#126, vpravo nahoře) – zdála se prázdná, krom jedné helmice na podlaze a stovek čtvercových, na hrubo otesaných výklenků. Zloděj jich pár zkusmo prohrabal, ale zjistil, že zde asi byli pohřbeni chudí lidé, kteří měli u sebe leda droboučké, půlené mince a možná měděnou náušnici. Usoudil tedy, že mu to za prohledávání ani nestojí. Jeptiška zde zkusila vycítit zlo, a vycítila jej mnohem víc, než kolik jí bylo milé – kousek severně odtud nahlédla do tak zlovolné temnoty, až se jí z toho roztřásla kolena. (Tímto směrem leží – a to celkem nedaleko – hlavní chrám Nergala a Jáma chaosu. Zde jsem se jen prořekl, když jsem použil směr "na sever od vás", přičemž po průchodu teleportem vlastně vůbec nemuseli vědět, kde sever je. Nakonec to ale nehrálo žádnou roli.) Družníci se tedy radši vydali nejjižnějšími dveřmi, které v hale viděli (JV).

Chodbu s mnoha dveřmi a odbočkami se rozhodli prvně obhlédnout, než začnou s otevíráním dveří, a za rohem si všimli propadla, které se v podlaze otevíralo do jámy plné rezivějících bodců. Zloděj si jej pořádně prohlédl, ale nevypadalo to, že by na dně zůstalo cokoli cenného, takže se radši vydali do další odbočky a dveřmi do místnosti s výklenky tesanými do tvaru oktagonů (#114). Zatímco jeho druzi vybírali z výklenků cennosti (177 mincí a stříbrný náramek), kouzelník se pokusil identifikovat flakón, který našli v muší líhni, a povedlo se mu určit, že půjde o lektvar mimosmyslového vnímání. Dále si dobrodruzi ověřili, že další dveře na jih ústí opět do chodby, která nejspíš přes propadlo navazuje zpět, a druhé dveře vedou do další komnaty s výklenky (#115), byť tahle krom výklenků obsahovala ještě oltář pokrytý krví – a to krví celkem čerstvou. Opatrně jej obhledali, ale našli jen další symbol rohaté kozy. V hexagonálních výklencích po obvodu místnosti však našli lebky zdobené stříbrnými runami – kouzelník je tedy všechny naházel do svého pytle beztíže. K tomu našli ještě 192 mincí, další stříbrný náramek a malý opál.

Vydali se dále na jih, a doprava. (Mimochodem, kdyby se zde vydali doleva, jsou pár korků od schodů na povrch. Hráči to netuší, ale musel jsem se přemáhat, abych udržel kamenou tvář.) Na křižovatce však spatřili, že na druhé straně propadla, které přes místnost 114 nyní obešli, se chodbou blíží někdo se světlem. Rozhodli se ho zkusit nalákat do propadla, a postavili se tedy s pochodní tak, aby byli jasně vidět – avšak dosáhli jen toho, že se jakási postava v černé kápi opatrně podívala za roh, prohlédla si družinu a pak se otočila a zmizela. Náhodné setkání se setitou.) V tento moment si všimli, že ze západní chodby se zpoza zavřených dveří (#111) ozývá hlasitý hluk, napovídající, že tam někdo bojuje. (Tahle bitka je v modulu daná na pevno. Jsou to kultisti Okuse proti kultstům Seta, a mají připraveno celkem dost kouzel.) Rychle se k nim rozběhli, aby zjistili, co se děje – a jen tak tak zvládli uskočit z dalšího propadla. Zdá se, že v téhle části podzemí není dobrý nápad kamkoli spěchat. Na druhou stranu, příliš otálet asi taky nebude nejlepší nápad, protože když se rozhodli všichni opatrně přes propadlo přelézt na druhou stranu, trvalo jim to tak dlouho, že boj na druhé straně dveří utichl – a světlo, pronikající v mezeře pod dveřmi, se začalo blížit. (Rychle jsem si naházel vývoj bitky a setité to vyhráli.) Družníci obhlédli svou situaci – v chodbě mezi neznámými bojovníky na jedné straně a propadlem na druhé – a pak zhasili své pochodně a tasili zbraně.

Dveře se otevřely, a odhalily tři osoby v černých pláštích pošitých kostmi, kteří před sebou jako předvoj do dveří poslaly dvě chodící mrtvoly. Tentokrát na nic nečekali a pustili se rovnou do vyjednávání ocelí – kouzelník se zlodějem se pokusili zastřelit muže, který dle své masky ve tvaru šakala vypadal nejdůležitěji, bojovník se zkusil prorvat skrz první řadu nemrtvých rovnou k postavám, o kterých správně soudil, že nemrtvé ovládají, a jeptiška se pokusila silou své modlitby nemrtvé zahnat. Zaskočení kultisté se překvapeně pokusili bránit, ale v prvních momentech se na mnoho nezmohli. Muži v šakalí masce, který se skutečně prokázal být velitelem, se povedlo vlastní modlitbou zabránit tomu, aby jejich nemrtví utekli z boje, a ti tak zůstali v patu mezi dvěma silami, z nichž jedna je tlačila k postupu a druhá k útoku. Další z kultistů se začal sápat po svitku, ale než jej stačil vytáhnout, rozhodl se jej kouzelník předejít a seslat kouzlo z paměti.

To je velmi nebezpečná záležitost, při které je třeba počítat s rizikem, že se někdo promění v mloka. Kouzelník se pokusil o vyčarování blesků, a do nějaké míry se mu to povedlo – jenže ta míra byla mnohem větší, než čekal. Nepovedlo se mu magické síly dostatečně zkrotit, a místo prostého blesku vyvolal do chodby z jiné dimenze celého bleskového elementála – který začal zuřivě sršet elektrické výboje na všechny strany. (Náhodná tabulka magických mishaps určila elementála, který se zde parádně hodil.) Na jednu stranu prvních pár blesků vyřadilo nemrtvé a pořádně popálilo i kultisty – na druhou stranu museli před blesky uhýbat i družníci. (Všichni neustále schytávali zásahy bleskem, kterým museli odolávat přes stres.) Bojovník dokázal v tento moment využít příležitosti a svým magickým mečem složil k zemi šakalí masku, a zbylí dva kultisté se dali na úprk. Jednoho z nich ještě dostihnul a složil, druhý utekl někam do tmy – to ale v současné době rozhodně nebyl hlavní problém. Elementál se nacházel v chodbě mezi kouzelníkem a jeptiškou na jedné straně a zlodějem s bojovníkem ve větší místnosti za dveřmi – a svůj vztek ventiloval proti kouzelníkovi, který s pomocí několika ochranných formulek jen tak tak ustál smrtelnou ránu bleskem. (Save vůči severe wound jej snížil jen na moderate) Jenže jak dál? V zádech měli propadlo, před sebou vzteklou entitu smrtících blesků. Nakonec jim přišlo lepší zkusit proběhnout kolem blesků tak, aby se spojili s ostatními. S vypětím všech sil se jim povedlo prodrat se nebezpečím, byť se z nich na druhé straně notně kouřilo, a dokonce za sebou zavřít dveře. (Další spousta elektrického zranění k odolávání, všem už docházejí stresy i wounds.)

Pár vteřin oddechy, ve kterém jim zaprskala a takřka zhasl jediný nynější zdroj světla – svíce v rozbité kultistické lucerně – skončilo s děsivou hromovou ránou, se kterou se elementál pustil do dveří. Bylo jasné, že je do pár chvil roztříská na pardť. Rychle tedy zapálili vlastní lucernu a rozběhli se podél dalšího propadla, které bylo na podlaze, poseté zbytky boje, jasně patrné, směrem dále na jih. Na konci dlouhé a široké chodby spatřili další světlo (#82) – zloděj se je vydal opatrně prozkoumat, a zjistil, že jde naštěstí jen o dalších několik ohnivých brouků, se kterými se již potkali. V ten moment však dveře za nimi finálně povolily a elementál se prodal za nimi. Nerozmýšleli tedy a rozběhli se chodbou na západ (směrem do #79)– a pod bojovníkem běžícím v čele se otevřelo další propadlo. Dobrodruzi popálení blesky, unavení z boje a řádně vyděšení už byli na konci svých sil. Bojovník se jen tak tak zachytil a na okraji jámy, a musel zahodit svůj štít, aby se dostal nahoru. Ostatní museli jámu zkusit přeskočit. Nebyla příliš široká, avšak jeptiška s kouzelníkem také nejsou žádní velcí atleti. Zloděj přeskočil bez problémů, jeptiška však musela při skoku zahodit svůj tlumok a kouzelník, když také nedoskočil, musel na poslední chvíli upustit svůj pytel beztíže, plný postříbřených lebek a svitků. Ufff. (Ten výraz, se kterým si Marky uvědomil, že jsem jim jen o pár chvil dříve důrazně popisoval, že probíhají kolem dalšího propadla, a že jim tedy asi opravdu mohlo dojít, že jich tady je hodně, ten byl prostě k nezaplacení.)

Když se tedy všichni konečně dostali na druhou stranu (a kouzelník se zasmušile odvrátil od svého kouzelného vaku), vyrazili dál na západ (#79) a vešli přímo do rány osmi ozbrojeným mužům, kteří tady na ně čekali. Očividně dobrodruzi. “Kdo jste a co chcete?” vybídl je velitel. “My jsme nepodstatní, támhle to je bleskový elementál, utíkejte!” zakřičel zpět bojovník. Muži se na sebe podívali, nakoukli do chodby, kde už byl jasně vidět blížící se netvor, na sucho polkli a vykřikli “Ke dveřím! Ale vy běžíte první!”

Ve skutečnosti našim družníkům tahle náhoda asi zachránila život, protože tito dobrodruzi, zdá se, nelezli do žádných neprozkoumaných teleportů, a tudíž věděli, kudy se dostat ven. Podle pokynů “Dveře vlevo! Dveře vpravo! Rovně! Pozor na hada!” doběhli až do velkého sálu se sloupořadím (#62), kde je jejich noví kumpáni varovali, že se skrývá obří chřestýš. Obětovali několik pochodní a láhev s olejem, aby hada zahnali na jednu stranu místnosti a mohli tak proběhnout dále, směrem k východu. Několik dalších zatáček a dveří a s úlevou si uvědomili, že to tady poznávají, a že se před nimi otevírá místnost s provazem, který visí s rumpálu v mohyle u černého obelisku (#1).

Zavírali za sebou pečlivě všechny dveře, tedy dokázali elementála trochu zdržet, jenže přeci jen, bylo jich nyní dvanáct a provaz byl jen jeden. V momentě, kdy se nahoru konečně vydrápali všichni členové druhé skupiny, se právě rozletěly dveře protějším konci dlouhé chodby – zbývalo tak akorát času na to, aby se po provaze vydrápali čtyři lidi, když se nebudou zdržovat… A hned první pokus kouzelníka skončil tím, že se mu smekla noha, spadl zpět dolů a zvrtl si kotník. Druhý to zkusil válečník – ten nakonec s vypětím všech sil a za cenu ošklivého šrámu, který utržil o ostrý kámen, o který se nešikovně zapřel, zvládl vylézt nahoru i s většinou lupu. Dále to zkusila jeptiška – a spadla také. V tenhle moment byl elementál už opravdu na dosah. Zloděj se rozhodl, že má lepší šanci, když uteče do severní odbočky (#11) a zkusí se tam někde schovat, zatímco kouzelníka napadlo, že v prvních dveřích tehdy našli past sestávající z kovové mříže (#2), a že by se v ní možná mohl před elementálem zavřít. Zkusil to, a elementál se skutečně pustil za ním – očividně to pro něj bylo trochu osobní, a chtěl se vypořádat hlavně s kouzelníkem, který ho sem přitáhnul. Minul jeptišku víceméně bez povšimnutí – totiž, zasáhnul jí jen jeden zbloudilý záblesk. Jenže jeptiška byla v tento moment už skutečně na pokraji smrti, a i tohle pro ni už mohlo být fatální. Schoulila se v nejvzdálenějším rohu a začala se úpěnlivě modlit, a Sv. Ygg ji vyslyšel – blesk nakonec vyšlehl do svatého symbolu, který svírala, a i se ten rozpálil do běla, jeptišce se nic nestalo.

Elementál si s kovovou mříží, ve které se kouzelník schoval, skutečně nevěděl příliš rady, ale rozhodl se, že ji tedy zkusí postupně roztavit a zničit. A kouzelník neměl kam ustoupit. V ten moment na něj bojovník zakřičel: “Zkus mu rozkázat! Tys ho přece vyvolal, tak mu zkus rozkázat!” – a všichni chlapi z druhé skupiny dobrodruhů se na něj nevěřícně a naštvaně podívali: “Počkat, toho jste vyvolali VY?!” Avšak rada to byla dobrá, kouzelník se tedy pokusil svůj nepodařený výtvor zkrotit a opravdu se mu povedlo vnutit mu jediný příkaz, totiž aby se vrátil zpět do svého světa. Družníci se překvapeně ujistili, že tuhle eskapádu opravdu všichni přežili, a oddechli si. Velitel druhé skupiny se ale v tenhle moment postavil k rumpálu s provazem a pustil se do bojovníka: “Tak hele, jestli jste tohle způsobili vy, tak mi to tak zní, jako že jsme vám zachránili kejhák. Myslím, že nějaká kompenzace by byla na místě. Dejme tomu… 100 cinkáčů na hlavu, to je fér, ne?” Bojovník se sice pokusil trochu to usmlouvat, ale nakonec to prostě zaplatili. Koneckonců, opravdu by se nejspíše jinak ven nedostali. (Doposud jsem dobrodruhy hrál dost férově – hráči se báli, že jim u rumpálu seberou všechen lup, ale kostky určily, že měli štěstí na celkem férového velitele. Také jsme to už nechtěl příliš komplikovat, protože tahle dramatické sekvence došla tak akorát na své vyvrcholení. Ale takovouhle poznámku jsem jim nemohl nechat zadarmo.)

S tímto se bojovník s jeptiškou – oba už zcela vyčerpaní a domlácení – jali sbírat k odchodu, ale kouzelník stále otálel, až nakonec přišel s návrhem, že přece, když je ten elementál teď mrtvý, tak by se mohli vrátit pro jeho kouzelný pytel. Prvně se sice všichni poděsili, co to má za praštěné nápady, ale když se druhá skupina dobrodruhů nabídla, že by za nějakou rozumnou úplatu – dejme tomu dalších 400 grešlí – byli ochotni doprovodit zpět. Po chvíli váhání se nakonec tedy rozhodli zariskovat a do podzemí se ještě jednou vrátit. (Tady jsem se jako gamemaster smál na celé kolo. )

Cesta podél očouzených, poničených chodeb a rozražených dveří byla docela rychlá a klidná. Zloděj se v mezičase ještě podíval do severní odbočku u vchodu, kde se skrýval před elementálem – zjistil, že v zazděných dveřích na konci chodby (#12) někdo vyrazil pár cihel, a dalo se tak podívat do místnosti za nimi. Několik katafalků s ležícími kostmi bojovníků jej zaujaly za pravé tím, že jeden z nich měl překvapivě dobře zachovanou zbroj, a za druhé tím, že se z nich začaly opět sbírat stíny – odsud se tedy rychle zpakoval. Pak v místnosti se sloupy našli obřího chřestýše s rozraženou hlavou – blesky dále porušily už tak poničený strop a had to nepřežil. Nezdržovali se zde příliš a pokračovali dále až k propadlu, odkud vyzvedli svou výbavu, a když se začali otáčet k odchodu, kouzelník znova přišel s návrhem: “A nechceme se podívat ještě na ty mrtvé kultisty? Určitě měli spoustu svitků a možná i nějaké cennosti!” (Kouzelník je prostě hazardér.) Chvíli diskutovali, zda už opravdu pro dnešek neriskovali moc, ale nakonec se tedy prosmýkli kolem propadla (bez elementála v zádech to šlo mnohem snáz) a vydali se na místo, kde elementála prvně vyvolali. Zjistili zde ale, že už je někdo předběhl, a mrtvoly obral. (Zde už jim bohužel kostky nepřáli, a dává to i smysl, protože tady v okolních chodbách zůstali minimálně dva další kultisti na živu – a to jsou jen ti, které družníci přímo viděli.)

S tím se tedy už opravdu otočili k odchodu – a u propadla narazili na tři kostlivce v kněžských hábitech. (Náhodné setkání – nejen že tady byl před chvílí lítaly hromy a blesky, ale ještě k tomu se tady družina ted docela zdržovala.) Se svými osmi najatými pomocníky je ale bez obtíží porazili, a pokračovali k hadovi. U něj prohledali kosti jeho obětí, a našli váček s šesti drahokamy. Chvíli přemýšleli, jak je spravedlivě rozdělit mezi obě skupiny, nakonec se dohodli, že budou vybírat na střídačku, a zloději se povedlo díky svým zkušenostem z hazardních her zajistit ty, o kterých si myslel, že jsou o něco cennější. Pak se kouzelník jal soukat celého hada do svého pytle beztíže – najatí dobrodruzi na něj koukali dost překvapeně, ale slíbil jim, že se s nimi podělí i o cokoli, co získá prodejem obřího hada na suroviny.

Poslední překvapení na cestě bylo u samého východu, když jim chodbu přeběhlo několik pištících krys a zaběhli do jakési skuliny ve zdi, která se doposud zdála zcela solidní. (Další náhodné setkání – krysy jsou teda statické, ale vyplašilo je něco jiného.) Zloděj neodolal a začal ji prozkoumávat – že je zde tajná místnost zjistil obratem, ale než přišel na to, jak ji otevřít, tak mu to chvíli trvalo, a ze dveří, ze kterých před chvílí vyběhly krysy, se objevily další tři chodící mrtvoly. Dobrodruhové se rychle pokusili zaujmout bojové postavení, avšak tihle nemrtví je překvapili svou rychlostí a dravostí. Skočili na ně a než se naděli, několik najmutých chlapíků se potácelo s ošklivými šrámy k ústupu. Navíc se nemrtví sápali po krcích i po opakovaných silných ranách, po kterých si všichni mysleli, že už určitě musí padnout. Nakonec se jim povedlo nepřátele udolat, ale byl to docela tvrdý souboj, ze kterého si jejich najmutí kumpáni odnesli skoro všichni ošklivé rány. A v tajné místnosti, kterou zloděj nakonec otevřel, nenašli nic než pár hadrů a vědro plné lidských skalpů. S takovou tečkou už opravdu, opravdu vylezli zpět na povrch a vydali se zpět do Lhoty.

Zhodnocení: Tohle sezení byla jízda. I když hráči udělali pár taktických chyb, a značnou část hry byli opravdu v přímém nebezpečí a v napětí, zda se jim z toho povede se vysoukat, nakonec jim přálo štěstí a prošli docela velký kus podzemí, potkali se s kultisty Seta i Orcuse, a ještě navázali docela přátelský vztah s jinou skupinou dobrodruhů, které by si do budoucna mohli najímat. Omyl se směrem teleportu nakonec považuji spíše za šťastný, musím přiznat, že mě to celé velmi bavilo, když jsme na ně mohl házet potíže, které byly naprosto zasloužené, a mohl jim při tom opravdu fandit, aby to nějak dokázali vyřešit. Co se pravidel týče, jsem také velmi spokojený, měli jsme zde několik velkých bitek a vyhodnotit je dvěma či třema hody je super. To, že postavy mají nějaký docela dobrý polštář toho, co dokážou přežít, mi umožňuje je nešetřit – poprvé jsem dnes na na někoho zacílil útok, který by jej na jednu ránu zabil, kdyby mu neodolával – a můj dojem je, že to funguje skvěle. Na jednu stranu si to můžu dovolit, protože vím, že se tím hráč může nějak popasovat (resistuje to stresem), na druhou stranu to má ten "umph" pocit, že tady jde opravu o krk a soupeř není žádné ořezávátko. A když pak stres dojde, hráči mají najednou obavy – a přijde mi, že je cítí mnohem důrazněji, než když by měli od začátku 2 HP a věděli, že je zkrátka kostky buď podrží, nebo sejmou. To člověka celkem rychle otupí. Tady je to jasně patrný následek předchozích rozhodnutí ve hře (škrtat stres je vždy rozhodnutí hráče), a pro mě je to tak mnohem zábavnější dojem.

K tomu mám ještě radost i z toho, že se do hry pěkně povedl dostat inventář. V jeden moment například kovové brnění, které bojovníkovi běžně přidává jednu kostku na resistování zranění, proti bleskovému elementálovi kostku ubíralo, a bojovník silně zvažoval, že jej rozřízne a zahodí. Později pak nad propadlem museli zahazovat ty položky inventáře, které jsou nad limit "lehkého naložení", a bojovník musel obětovat svůj štít, když se chtěl oběma rukama vytáhnou na římsu. Mám z toho radost, protože to jsou přesně herní situace, které jsem při debatách o řešení inventáře vždy chtěl zažít, a evidentně to jde.