log: Barrowmaze, 4. sezení

V minulé výpravě se našim dobrodruhům povedlo vytáhnout docela dost pokladů, a po prodání všech klenotů místnímu překupníkovi H.H.R. Kýchapčíkovi byli o 5 686 dukátů bohatší. Peníze jim ale moc dlouho nevydržely – po panickém útěku před bleskovým elementálem si všichni chtěli hlavně zklidnit napjaté nervy, a vyrazili za aktivním relaxem. A pít, sázet a děvkařit ve zlatokopeckém městečku – ve které se Lhota úspěšně mění – může snadno vést k tomu, že člověk odchází s prázdným měšcem a vztekem, že jej akorát obrali.

Bojovník utratil spoustu peněz za patoky, které se skoro nedaly pít, a způsobily mu akorát příšerný bolehlav (ukrutný tuzemák – tedy pokus pálit lokální úrodu, která sestává primárně ze zakrslých tuřínů – je nechvalně proslulý), kouzelník zjistil, že si jeho společnice dovolila vzít po tom so usnul proaktivně dýško sama, a jeptiška utratila na charitu, pod vlivem přemlouvavého otce Ottara, dvakrát víc, než plánovala, a nezbylo jí tedy už na léčitele, byť z toho aspoň měla opravdu dobrý pocit a na další výpravu tak mohla vyrazit s klidným přesvědčení, že přesně takhle to Sv. Ygg chce. Jediný lupič dokázal v kostkách podváděním obrat víc lidí, než obralo jej, což oslavil tím, že si od elfa, který se občas ve vsi objeví, koupil nefalšovaný elfí luk a několik elfích šípů. Sice neumí střílet, ale o elfích lucích se říká, že střílí skoro samy.

Družina chvíli zvažovala, jestli si nedat ještě týden klidu – přeci jen, několik členů má pořád ošklivé popáleniny, které se začínají zanicovat a hnisat – ale nakonec se rozhodli, že ty zlaťáky jim do kapes samy nenaskáčou a je třeba jim jít naproti, tedy se na člunu rybáře (který už se ani neobtěžuje nahazovat pruty, protože doprava dobrodruhů do močálu a zpět mu vynáší víc) opět pustili proti proudu řeky Krutné do srdce močálů, do mohyloviště. Tentokrát však měli plán – kouzelník vytáhl runovou destičku, kterou získali na první výpravě, a u černého obelisku, mezi mohylami, podle svých poznámek odříkal její zaklínadlo, které mu mělo pomoci najít, co hledá, totiž kouzelnici Alexu, majitelku modrého grimoáru, o který má zájem Veliký Mazzah, mág sídlící ve věži za vsí. Kouzlo ho začalo jemně táhnout do podzemí, severovýchodním směrem. Spustili se tedy opět do místnosti s nápisem "Pozor na velkého minotaura" (#1) a pustili se do mrtvolného ticha a děsivé tmy kobek.

Pod ne zcela určitým vedením kouzelníka usoudili, že bude nejlepší vypravit se stejnou cestou, jakou minule prošli se skupinou Žlutého Henryho – tou, která je celá lemovaná očouzenými šmouhami na místech, kde zde kamenné obklady ničily blesky. Po cestě ještě prověřili několik dveří v první chodbě, které dosud míjeli. V třetí odbočce vlevo našli místnost (#6), která snad kdysi byla jakousi přípravnou – na stolcích zde leželo několik lebek, vyleštěných do lesku. Nic jiného lesklého, co by dobrodruhy lákalo, nebylo vidět, tedy se zde moc nezdržovali a pokračovali cílevědomě dál. Minuli tajné dveře, které otevírali minule (#7), nahlédli do další odbočky, která byla někdy v minulosti zazděná, avšak něco zeď prorazilo zevnitř – i zde našli jen prach, pavučiny a prázdný katafalk. U posledních dveří ale lupič odhalil past – klika je z druhé strany přivázaná lankem, vedoucím někam do tmy. Nechtěli se zdržovat se zneškodňováním, a tak jen napsali křídou na dveře "Zde není past".

Prošli tedy dále (#17), na první křižovatce se opět vydali vpravo a tedy do sloupového sálu, ve kterém číhával obří chřestýš (#62), a dlouhou chodbou na sever. Nezdržovali se dalšími odbočkami, které neznali, a tak dorazili ke dveřím do místnosti, ve které minule potkali Henryho muže (#79). Kouzelník stále cítil, že jej to táhne na sever, nyní už spíš severozápad– do temných chodeb, které ještě neprozkoumali. Zde už tedy trochu zvolnili, a postupovali dále opatrněji. Chodba na sever končila křižovatkou ve tvaru T, prvně nahlédli do západní odbočky. Jeden průchod zde neměl vsazené dveře, rychle tedy nahlédli do místnosti (#77A), ve které uviděli jakýsi sokl, snad pro sochu, popsaný nápisy, a přímo nad ním na stropě velikou a pečlivou rytinu slunce. Poznačili si ji do mapy s tím, že se sem vrátí, až najdou Alexu. Druhé dveře v západní odbočce po opatrném otevření odhalily další místnost s pohřebními výklenky (#77), kterých už družina několik vybrakovala. I zde se rozhodli, že výklenky počkají, a protože na západ se dál nedalo, pustili se východní odbočkou, a rovnou za dalším rohem směrem na sever.

Prošli jakýmsi sálem, u jehož severní stěny obešli jakýsi oltář (#75) a dále do dlouhé chodby, kolemž její severní stěny stálo několikero zavřených krypt (#74). Kouzelník zde už cítil, že jsou blízko, a dohodli se tedy, že je nyní třeba postupovat obzvlášť opatrně – nejspíše je tady něco, co zabilo kouzelnici Alexu. Lupič se tedy opatrně jal prozkoumávat cestu, a všiml si jakési stopy slizu, která vedla z krypty přímo oproti nim (#74F). Oparně tedy kryptu otevřeli – ale nenašli v ní nic. Trocha slizu, prach a prázdné police. Pokračovali tedy dále. U čtvrté na dveřích našli nápis křídou "Tudy nechoďte". Bojovník poznamenal, že takové vzkazy jako "Zde není past" dobře znají, a došli tedy až k té předposlední, u které mág jasně cítil, že jsou na místě – zároveň to ale nyní cítili všichni, protože se z těchhle dveří šířil nechutný zápach rozkládající se mršiny (#74B). Bojovník tedy opatrně otevřel – a vypadla na něj mrtvola v plesnivém, modrém rouchu, v tak pokročilém stádiu rozkladu, že se rozpadla a roztekla po okolí. Zápach byl tak odporný, že se dobrodruzi rozkuckali a museli s klením ustoupit a trochu to rozdýchat. Když se konečně trochu zmátožili, zjistili, že tento hluk nejspíš přilákal pozornost, a že od východu slyší již známý zvuk kostí klepajících o kamennou podlahu. Rychle zhasli pochodeň, skryli lucernu a přichystali se do výklenků mezi kryptami na přepad, bojovník se sekerou, jeptiška s palcátem, lupič s páčidlem a bojovník s čerstvě připraveným svitkem mrazivého kouzla.

Bojovník se zatajeným dechem poslouchal, jak se kostěné kroky blíží – už slyšel, že je jich několik, snad pět – a když byly už už skoro na dosah sekery, ucítil ostrou bolest ve svém rameni, na které dopadla jakási zbraň. Zachránilo ho jen jeho brnění. Vykřikl, zaklel, zloděj rychle odhalil lucernu, a když se jejich oči přizpůsobili světlu, zjistili, že proti nim tiše stojí šest kostlivců s halapartnami. Kostlivce, oproti dobrodruhům, světlo nikterak nevzrušovalo, a dál tiše a mechanicky útočili se své bezpečné vzdálenosti na bojovníka. Kouzelník na nic nečekal a seslal připravený magický mráz – chodba se pokryla jinovatkou a lesklou ledovkou, kostlivci sami se sice tvářili pořád stejně, avšak při pohybu na nich nyní praskala zamrzlá vlhkost, a hlavně – bojovníkova sekera, kterou se snažil prosekat se přes halapartny, pár ranami polámala a rozbila zmrzlá ratiště. Souboj pak již byl celkem jednostranný – kostlivci sice měli přesilu, ale tupě pokračovali v útoky polámanými halapartnami, jako by si ani plně neuvědomovali, že už nejsou celé, a místo vážných ran tak uštědřili jen pár modřin.

> Zde jsem, při zpětném pohledu, možná bojovníka pustil z háčku moc snadno. Připravit si přepad ve tmě na kostlivce byla podle mě plnoprávná _zásadní chyba_, a měl jsem mu před začátkem souboje dát víc než jeden autohit. Ale příliš mě to netíží, hlavní pro mně je, že to byl napínavý a vzrušující moment u stolu, kdy si překvapení hráči vyměnili "ou šit" pohledy a okamžitě řekli "jo, to od nás byla pěkná blbost".

Když se poslední kostlivec rozpadl na kusy, které po ledovce odklouzaly dále do tmy, družina si uvědomila, že v následujícím tichu slyší ve svých zádech jakési syčení. Rychle se vyděšeně přeskupili – bojovník nyní v první linii směrem na západ, avšak kouzelník vzadu už by dále musel ustupovat přes kluzkou, zmrzlou podlahu. Chvíli naslouchali, ale nic na ně nevyrazilo, a lupič se tedy odvážil na průzkum. Zaslechl, že syčení a jakýsi pohyb vycházejí z poslední krypty, která má lehce pootevřené dveře (#74A). Opatrně je pootevíral, až světlo jeho lucerny zachytilo pohyb – hadí ocas, rychle se stahující do stínu. Vzhledem k tomu, že to byl hadí ocas běžné velikosti, si oddechl a sebevědomě rozrazil dveře dokořán – vždyť porazili obřího chřestýše, co se bude bát běžného hada. Nu, světlo odhalilo několik kober ve výstražném postavení, které zasyčely a plivly na něj svůj jed. Tak tak si uchránil oči a obličej, a odnesl to jen podrážděnou vyrážkou na krku a těle, kam mu jed zatekl. Rychle tedy dveře opět zabouchl.

Poněkud smutně se vrátil k ostatním s tím, že je uvnitř několik jedovatých hadů – družina se tedy chvíli radila, co s nimi, ale pak kouzelník vytáhl svitek s uspávacím kouzlem a hady zaklel. Pak je všechny, ještě spící, nastrkal do koženého pytle, který si nechal ve Lhotě vyrobit tak, aby co nejlépe připomínal jeho pytel beztíže. Tak snad si je nikdy nesplete. Jestli ale čekali, že hadi budou skrývat nějaký poklad, tak zůstali zklamaní, hadí hnízdo obsahovalo jen zbytky úlovků a líhnutí. Když to nyní vypadalo, že jim zase chvíli nehrozí bezprostřední nebezpečí, vrátili se k smrduté mrtvole, a opravdu – našli u ní malou knížku v modré, kožené vazbě. Kouzelník se hned přihlásil, že by si potřeboval půjčit lucernu a podívat se, co za kouzla měla Alexa poznamenané, ostatní se tedy dohodli, že mezi tím prozkoumají zbylé krypty.

O nějakou dobu později tedy kouzelník šťastně hlásil, že je v grimoáru pět zaklínadel, která on sám dosud poznačená nemá (uspávací zaklínadlo, magické světlo, zaříkání k rozpoznání magie, vyčarování pavoučí sítě a kouzlo, které by snad mělo prohodit odrazy dvou zrcadel). Ostatní dobrodruzi tak nadšení nebyli, protože zjistili, že ostatní krypty jsou prázdné – snad už je kdysi vybrali kumpáni nebohé Alexy. Zůstala jim poslední, nejvýchodnější, protože její dveře byly pořád zamčené a lupiči chvíli trvalo, než zámek překonal. Když tedy kryptu konečně otevřel, všichni nedočkavě nahlédli dovnitř a uviděli, že zde na katafalku stále někdo leží, a to někdo v překvapivě zachovalé, byť silně ohořelé,  kroužkové zbroji, a s dlouhým mečem bez jediné stopy rzi na prsou. Družníkům radostně zazářili oči při vidině očarované výzbroje, a když se kostlivec začal zvedat, na nic nečekali a začali do něj mlátit hlava nehlava, až z něj zbylo jen o málo víc než kostní moučka. Pak si pečlivě prohlédli meč i s brněním – na meči našli jakési runy, zbroj se oproti tomu nezdála výjimečná ničím jiným než tím, že byla bez stopy rzi, zčernalá a lehce roztavená prudkým žárem a na omak stále teplá.

Kouzelník se nadšeně rozhodnul, že rovnou vyzkouší nové kouzlo, které by mu pomohlo určit, zda jsou to předměty magické. Ostatní nakonec svolili, že mu teda na jeho pokusy tu půlhodinu dají – bojovník se zabavil tím, že kusy rozmlácených kostlivců roznesl po jednotlivých kryptách a pak zavřel, zatímco jeptiška s lupičem ohledali oltář ve vedlejším sále (#75). Jeptiška ohledala, že šlo o oltář jakémusi starému bohu lovu, ale jestli na něm kdysi bylo něco cenného, někdo už si k tomu pomohl. Tu ale opět zaslechli kostěné kroky, blížící se z jihovýchodu. Rychle zaujmuli bojové postavení, a když se zpoza rohu vynořil kostlivec v kněžském rouchu, a začal svými pazoury dělat jakési gesta, lupič se rozhodl využít, příležitosti prostorného sálu k tomu vyzkoušet svůj nový luk. Založil do něj elfí šíp a k překvapení všech – svému rozhodně – sestřelil nemrtvému přesným a mocným zásahem lebku z krku. Kostlivec se svezl k zemi, ostatní se k němu vrhli a opět ho rozmlátili. Kouzelník pak u něj našel runovou destičku, která naštěstí použití palcátu, sekery a páčidla přežila.

> Lupič nemá sice žádný výcvik ve střelbě, ale elfí luk a elfí šíp mu dávají bonu, a hodil kritický zásah, takže dokázal složit i kostlivce, kteří jinak se šípy samozřejmě nemívají tak zásadní problém.

Když kouzelník spokojeně určil, že meč a zbroj opravdu vykazují známky magie,  a družina se tedy vydala prozkoumat místnost se slunce, kterou si předtím poznačila na svůj to-do list (#77A). Zatímco lupič ohledal místnost a našel tajné dveře, jeptiška s kouzelníkem studovali význam nápisů a pochopili, že jde o svatyni Solise, starého boha světla a slunce. Bojovník si nechal od jeptišky popsat pár podrobností o tom, jak vypadalo takové pohanské uctívání, pak ji odlákal do vedlejší chodby a sám se postavil na sokl, zvedl sekeru nad hlavu a pomodlil se se slovy "Chvalte Slunce!" Snad to byla jen autosugesce, ale i ostatním v místnosti přišlo, jako by se sekera najednou zableskla teplým světlem, a bojovník měl pocit, jako by se v jeho ruce rozehřála.

Takto požehnáni se jali prozkoumat tajné dveře – odhalili, že se otevírají do krátké tajné chodby či snad předsálí vedoucí ke kamenným dveřím, které se zdály být dveřmi pohřební komory. Blíže je však neprozkoumali, protože v předsálí stála také čtveřice kostlivců popsaných spletí run, kteří se při otevření dveří otočili na dobrodruhy a vydali se k nim. Bojovníka ale napadlo zvednout sekeru a znovu zopakovat modlitbu – a skutečně, kostlivci se zarazili a vrátili do svých strážných pozic. Následovala diskuze o tom, co s nimi. Kouzelník se je pokusil přesvědčit, že mají družinu pustit dovnitř, protože jsou také uctívači Solise – kostlivci ale němě střežili hrobku dál. Bojovník s lupičem navrhovali využít toho, že se kostlivci nyní nebrání, a prostě na ně skočit – nakonec ale bojovník řekl, že se mu to nelíbí, že je to první místo v podzemí, kde je někdo nechce zabít, a že si nechce Solise pohněvat, když mu teď požehnal sekeru, a bez něj si na to netroufli.

> Což je asi celkem šťastná volba, protože hráči zde zcela odignorovali, že jsou kostlivci popsáni podivnými runami – jsou to totiž explozivní kostlivci, a protože má naše družina spoustu nezahojených zranění z minule, tohle by se jim mohlo vymstít.

Vydali se tedy místo toho do vedlejší místnosti s výklenky (#77), které poctivě vybrakovali, a našli v nich vždy po dvou krásných, lesklých mincí, které snad vypadají, že jsou opravdu ze zlata. Krom toho našli také v jednom rohu tajné dveře, a v druhém páku. Chvíli se radili, jestli prvně zkusit páku nebo dveře, nakonec se rozhodli pro páku – která zapříčinila jakési mechanické cvaknutí za tajnými dveřmi – a pak se bojovník opatrně pustil do tajné chodby. Podlaha se pod ním s cvaknutím lehce zapadla, ale nic se nestalo – jen si všimnul, že na druhém konci chodby, za mřížemi, se pohnul jakýsi stín, a začíná se sápat skrz mříž ven. Bojovník pozvedl svou požehnanou sekeru a vrhl se na něj, než se osvobodí – a sekera se opět zaleskla žlutým, teplým světlem a stín několika ranami rozsekala. Bojovník si ji prohlédl s novým zalíbením, avšak po tomto boji už cítil, že chladne – požehnání nejspíše nebylo věčné.

Spoluprácí páku a nášlapný plát donutili otevřít mříž (spustila se za nimi druhá, ale s tím počítali) a dostali se do slepé uličky, na jejímž konci ležela kostra pokrytá pavučinami se stříbrnou truhličkou v náručí. Lupič se k ní opatrně vydal a všiml si proto včas, že podlaha na půli cesty vypadá nějak podezřele – rozhodl se tedy odložit svůj batoh, aby si odlehčil, a past přeskočit. Na druhé straně našel opatrně vyzvedl truhličku – kostra neprotestovala – a bez potíží se s ní vrátil zpět. Když ji pak zpět v místnosti s výklenky ohledal a ověřil si, že na ní není žádná past, otevřel ji a zjistil, že je uvnitř klíč s jakýmsi runovým symbolem.

To však dobrodruhy pořád tak docela neuspokojilo – chtělo by to poklad, ne jen nějaký klíč. Prozatím měli jen 64 zlatých mincí, což poděleno čtyřmi není zas takové terno. Dohodli se tedy, že zkusí systematicky projít tuto část podzemního labyrintu, aby si ujasnili svou mapu. Obešli tedy dokola chodbu, o které měli podezření, že dokola vede (#78), poznačili si všechny dveře a také jedny schody směrem nahoru, a pak je začali postupně zkoumat.

Prvně otevřeli dveře v sálu s oltářem, a našli za nimi místnost s pohřebními výklenky a podivnou mrtvolu (#76). Na první pohled vypadala lidsky, ale když ji převrátili na záda, zjistili, že jde o jakéhosi pokřivence, který na několika částech těla má podivné zvířecí rysy – vlčí zuby, hustou srst, opičí ocas, jedno oko jakoby hadí... To sice dobrodruhy zarazilo, měl však také honosný zlatý náhrdelník, a ten ve chvíli, kdy kouzelník navrhoval, že prohlédne, jestli není prokletý, již lupič strkal do svého tlumoku. Krom náhrdelníku měl pokroucenec ještě velký kožený vak – ten byl prázdný, ale kouzelník se rozhodl do něj napěchovat celou mrtvolu a strčit ji do svého pytle beztíže, že takovou obludu určitě někdo koupí jako kuriozitu. Výklenky v místnosti se ukázaly být pohřebištěm chudiny, a malinké mince z jakéhosi plíšku se dobrodruhům ani nechtělo sbírat, avšak místnost poctivě prohledali pro případ další tajné chodby. Žádnou nenalezli, ale z jednoho výklenku přeci jen vytáhli něco cenného – malou zlatou sošku.

Dále pokračovali do chodby vedoucí z místnosti, kde potkali Henryho, a na západ. Zde ale našli místnost zpola přehrazenou závalem (#69), a byť jej chvíli zkusmo odhrabávali, ten se jim pořád akorát bortil a sypal zpět, takže to vzdali a vrátili se zpět do chodby, ke dveřím naproti Solisovy svatyně (#78.3) – našli čtvercovou místnost, kterou však již očividně někdo vybrakoval. Rakve a urny ležely rozbité na zemi, jejich obsah rozsypán všude kolem. Nechali je tedy ležet a pokračovali do dalších dveří, naproti sálu s oltářem. Tyto dveře (#78.1) byly zamčené, lupič je však překonal a dostali se tedy do místnosti velmi podobné té předchozí, avšak nevybrané – a kostra ležící na katafalku u jižní stěny měla vedle sebe velkou mísu plnou zlatých mincí. Sice je trochu znervózňovaly poničené fresky znázorňující jakýsi kult smrti, ale zlato tam samozřejmě nenechali – kostlivce rozmlátili, mísu prozkoumali a pak ho s cinkáním nasypali do vaku.

Další dveře v pořadí se jim otevřely takřka samy – měly zcela urezlé a ztrouchnivělé panty, takže se propadly dovnitř (#78.2), na hromadu rozlámaných runových destiček. Kouzelník se nadšeně rozhodl vyzkoušet své nové kouzlo, a vycítit, zda některá z nich v sobě ještě nějaký zbytek magie nemá. Sice to trochu přehnal a následně viděl všude hvězdičky, ale také viděl jednu zářivě jasnou, pohřbenou pod střepy – vytáhl z hromady trpasličí válečné kladivo, zdobené stříbrem vyvedenými runami. Do správy jej nadšeně přijala jeptiška.

> Jedna z drobných nespokojeností s modulem – na mapě není zaznačené, které dveře jsou otevřené a zavřené, to se člověk dozví až při popisu místnosti. Jenže dveře nepopisujete spolu s místností, ale spolu s předchozí místností, že. V dalších lokacích už si to v mapě přiznačuju.

Další dveře za rohem (#78.5), byly celé kovové a zamčené. Družníci se tedy rozhodli, že ty prozatím nebudou pokoušet a podávají se na poslední, které jim takhle po pravé ruce zbývají – a to v sálu, ve kterém minule potkali druhou družinu. Tyto dveře byly zdobené rytinou knihy (#78.4), a zamčené dvěma zámky. Lupič se do nich pustil, ale bohužel zjistil, že se musí odemknout oba zároveň, a že tudíž buď potřebuje aspoň jeden klíč, a nebo někoho dalšího "od fochu". Vrátili se tedy ke kovovým dveřím, ale z nějakého důvodu je trochu děsily. Řekli si, že se tedy ještě prvně podívají, kam vede blízké schodiště – vede nahoru, nejspíš už někam na úroveň mohyl, avšak končí zazděnou příčkou. Tu se jim bourat nechtělo, i proto, že jim v tento moment už zbývaly jen tři pochodně, a nebylo jisté, že se z mohyly nebudou muset pracně vykopat. Nakonec se tedy přeci jen odvážili pustit se do posledních dveří.

Rovnou na začátku lupič jen tak tak ucuknul jedovaté jehle, kterou byl zajištěný zámek proti paklíčům. Když dveře otevřel, vyděsil jej nejprve na druhé straně číhající obří netvor – když se však nehýbal, zjistili dobrodruzi, že jde o odporného kamenného chrliče. Krom něj v místnosti nalezli ještě veliký, těžký sarkofág, uzavřený několika pečetěmi. Rozhodli se tedy nejprve nedůvěřivě svázat chrliče provazem proti jeho případnému obživnutí, a pak se kouzelník pustil do studia sarkofágu. Naštěstí bylo vše napsáno v jazyce, kterému dobře rozuměl, a tak mohl ostatním vysvětlit, že jde o hrob jakéhosi bohatého vévody, které zde byl mumifikován. Pečetě byly sice plné varování, avšak nešlo o magické kletby – dobrodruzi je tedy bez váhání odloupli a strčili do vaku, že to přece určitě taky někdo koupí.

Pak vzali páčidlo a krumpáč, bojovník se přichystal se sekerou, kouzelník s kuší, a zabrali za víko. Když se trochu nadzvedlo, uvnitř se něco pohnulo – a následně to odhodilo víko brutální silou přes místnost. Připravený bojovník rovnou rázně ťal svou sekerou, jenže byť zasadil mumii docela hlubokou ráno přímo na klíční kost, ta se jen ohnala rukou, sekeru si vytrhla a málem mu ji vyrazila z ruky. Pak se dále sápala ze sarkofágu. Kouzelník po ni vystřelil, avšak minul, a než jeptiška stihla popadnout své nové kladivo, mumie už před nimi stála vztyčená – se zlatou korunou na hlavě. Kouzelník rychle vytahoval mrazící svitek, a lupič se trochu nejistě snažil alespoň svítit a případně krýt cestu pro útěk, bojovník se rychle natahoval po pochodni, kterou nechali na zemi, a jeptiška se rozehnala kladivem – jenže i přes to, že kladivo padlo ohromnou silou, mumie ránu bez potíží zarazila dlaní a druhou rukou chytila jeptišku pod krkem, a skoro to vypadalo, že jí jen tímhle stiskem doslova urve hlavu. Jeptišku naštěstí zachránil svatý symbol Sv. Ygga, který měla kolem krku a který ofáčovanou ruku začal spalovat, takže mumie ucukla a nechala jeptišce jen ošklivé škrábance. Ta se otřesená zapotácela, ale pak sáhla po svěcené vodě, kterou si tentokrát do podzemí přinesla – svaté věci se zdály fungovat lépe, nežli hrubá síla.

Když to viděl kouzelník, který už vylovil své připravené zaklínadlo, tak se rozhodl nezdržovat se s přílišnou opatrností a naprat to do nemrtvého plnou silou, i když při tom trochu přimrazí i své kumpány – mumie a vše okolo se tedy pokryla vrstvou ledu a jinovatky, a vrstvy gázy poutající nemrtvou nestvůru dohromady se s praskáním vzpouzely dalšímu pohybu. Jenže zároveň tím zmrazil svěcenou vodu, kterou jeptiška zrovna chtěla použít, a tak akorát na zem dopadnul svěcený rampouch – a mumie se dále sápala po svých vyrušitelích, byť o něco pomaleji.

Bojovník se ji pokusil podpálit pochodní, avšak čerstvě zmražená gáza nechtěla začít hořet. Zlodějovy pokusy vrhat dýky se nezdály mít podstatný efekt, Kouzelník si vzpomněl, že má taky jeden flakónek svěcené vody, a zkusil napravit svou předchozí sabotáž jeptiščina pokusu – jenže zcela minul. V tenhle moment to už začínalo vypadat docela bledě. Dobrodruhové se tedy vrhli do posledního, již poněkud zoufalého, útoku – a tentokrát se na ně usmálo štěstí. Snad jeptišce pomohla modlitba k Yggovi, který nesnáší nemrtvé, každopádně se jí podařilo vší silou rozrazit mumii lebku a srazit ji zpět do sarkofágu. Pak zvedla svěcený rampouch a vrazila jí ho do srdce, a temná nenávist spoutaná pod vrstvami gázy vytekla jako krev. S tím si konečně mohli mumii dobře prohlédnout, a zjistit, že má krom honosné zlaté koruny v sarkofágu ještě zlaté žezlo a dva nádherné černé opály. Konečně pořádný lup – byť těžce vybojovaný.

S tímto se dobrodruzi obrátili k odchodu – už jim zbývala jen poslední pochodeň, a spíš než na další mumie měli nyní náladu na to zaplatit si za nakradené zlato nějakou teplou lázeň s krásnou lazebnicí či sehnat flašku něčeho, co se dá pít. Po cestě je sice ještě přepadl jeden umrlec – na stejném místě, jako minule – ale i s tím si jeptiščino nové kladivo poradilo. Vrátili se tedy do vsi, a po rozprodání naloupených cenností s potěšním zjistili, že jsou o 16 140 dukátů bohatší – regálie ze sarkofágu jsou opravdu dva nádherné, těžké kusy zlata. Výkupčí ve Lhotě ani nemá tolik hotovosti, nabízí jim 8000 a zbytek jako směnku.