log: Barrowmaze, 5. sezení

Pátá výprava, 24. dubna

Zlaté regálie, těžce vydobyté na děsivé mumii při minulé výpravě, udělaly z našich družníků skutečné boháče – tedy, alespoň na nějakou chvíli. Místní překupník Kýchapčík ani neměl dostatek hotovosti, a z celkové ceny 16 140 dukátů musel na 8 000 vypsat směnku. Dobrodruzi se nadšeně pustili do zaslouženého relaxu, nechali si na to dokonce dva týdny – a peníze se obratem rozutíkaly.

Přiznávám se zde k obavě, zda jsem zde nebyl až příliš štědrý – jsem obecně spíš z těch gamemasterů, které trápit hráče samo o sobě nebaví, ale zase bych nerad čelil obvinění z obávané „monty haul“ kampaně. Přepočítávám šperky v modulu desetinásobným koeficientem, protože jednak mám oproti pravidlům Labyrinth Lordu dražší ceník (používám tento z blogu Bat in the Attic, který je postavený na historických cenících – a ceny jsem ještě o něco zvedl vzhledem k tomu, že Ukrutná Lhota je doslova konec civilizace), druhak jsou nacenění pokladu v původním textu směšně nízké, zlatý prsten podle mě opravdu nemá stát co krátký luk – ale získávám podezření, že v nějaký moment si to uvědomil i autor textu a sám tam takový koeficient započítal.

Nakonec to dopadlo dobře, viz dále. Do příště si ale v přípravě projdu ceny pokladu, a jestli mi už moc ustřelují mimo míru, která mi přijde fikčně odpovídající, tak ten svůj koeficient opět snížím – jeho smyslem bylo dát zlatu rozumnou hodnotu.

Kouzelník se prvně rozhodnul zkusit zpeněžit hady, které minule uspal a nacpal do koženého vaku. Od minula už ví, že místního mága „zajímají texty, ne mršiny“, a že se má zeptat nějaké čarodějnice, „to je tak na jejich úrovni.“ Vydal se tedy do Blátova – osady asi půl dne cesty na jih – u kterého prý žije jakási „Ropuší bába“. V ošklivé osadě jej sice okradli ještě dříve, než si stihl v hostinec objednat, a zdržel se zde déle než plánoval či chtěl, ale nakonec potkal někoho, kdo měl k čarodějnici cestu a vzal jej sebou.

Babizna, která s bradavicemi, širokánskými ústy bez zubů a vyvalenýma očima připomíná ropuchu, kouzelníka skřehotavým hlasem pozvala na polívčičku. Protože cesta trvala déle, než čekal, polovina hadů už je mrtvých, ale ježibaba z nich měla celkem radost, a nabídla, že za odměnu uvaří protijed. Nabízela mu i lektvar na proměnu v hada, když by u ní zůstal přes noc, aby jí s tím pomohl, ale na to se náš mág necítil.

Zbytek času se kouzelník věnoval hlavně snahou trochu se zlepšit ve svém postřehu – aby jej opět někdo neokradnul – přepisování kouzel z nalezeného grimoáru (Sleep, Light, Detect Magic, Web, Swap reflections) a zkoumání nalezených očarovaných předmětů. Zjistil, že dlouhý meč popsaný magickými runami, který minule uzmuli kostlivci, se jmenuje „Čarobran“ a dokáže odrážet kouzla (byť se přitom rozpálí a nejde jej pak ani pořádně držet, dokud nevychladne), zatímco jeho ohořelá, zčernalá kroužková košile nemá jméno, ale zdá se, že přežila tak silný oheň, že ten běžný jí teď už vůbec nic nedělá a zcela proti němu chrání.

Pak si ještě nakonec koupil v hospodě jeden náhodný, zaručené magický, prsten – v hospodě se totiž ustanovila mezi dobrodruhy jakási burza, kde se prodávají neurčené magické prsteny a podobné tretky za fixních 1 000 dukátů za kus – a zjistil, že prst, na který si jej nasadí, je zcela odolný vůči poranění.

Jeptiška se mezitím pokusila zbavit se svého stresu nejprve v putyce, a posléze ve zpovědnici. Tam v kocovině došla jakési mocné vize, která jí vlila novou krev do žil a nejen, že ji zbavila stresu, ale dovedla ji taky k tomu další týden kázat z převrženého vědra vedle hospodských dveří všem, kteří šli okolo. Nakonec se ještě zastavila se svým novým kladivem za místním kovářem, trpaslíkem Karganem, jestli by jí nepřeložil trpasličí runy, které jsou na zbrani vytepané. Kargan jí řekl, že zbraň patřila Gabrovi, synovi Gosana, zkušenému důlmistrovi z klanu Černovousů, a že by ji dle trpasličího práva měla vrátit jeho potomkům. Jeptiška jej nakonec ukecala k tomu, že si kladivo prozatím nechá ve správě, zatímco on pošle dopis adresovaný Černovousům, ať si pro kladivo někoho pošlou. S tím Kargan souhlasil, a prozradil jí ještě, že kladivo má magickou moc – když s ním poklepe na stěnu, jasným zvoněním odhalí jakýkoli prázdný prostor, který by se za zdí nacházel.

Lupič se po prohrání dostatečné sumy v kartách – v herně už si na jeho podvádění dali pozor – jal trénovat se svým novým lukem v lukostřelbě, a také v hospodě za zavedenou cenu tisíce dukátů koupil neznámý klíč, a bojovník si prožil týdenní románek s místní lazebnicí a vyšel si na lov s místními lovci.

V mezičase zaznamenali, že se ve Lhotě objevil jakýsi kouzelník zvaný Lišák, se svými dvěma kumpány. Naverboval pět chlapů a vydal se do mohylovišť, jenže se vrátil bez čtyř z nich, a bez jakéhokoli lupu. Po tomhle debaklu se ve Lhotě moc nezdržoval, vyplatil pozůstalé pár směnkami od Kýchapčíka a odcestoval pryč. Jediný místní, který se s nimi z mohylovišť vrátil, družníkům za 100 dukátů povyprávěl, že odkopali jednu mohylu, ve které našli na jakémsi oltáři zlatem a drahokamy zdobený krásný meč – jenže když vešli dovnitř, vyrazilo na ně snad tucet kostlivců a rozsekali jeho kamarády na kusy. Družníci si tedy nechali popsat, kde že ta mohyla se zlatým mečem leží, a vydali se k ní.

Našli ji bez větších obtíží (#16), stejně snadno překonali magickou past na odvalených dveřích, před kterou je varoval jejich informátor, že ji Lišák nechal za sebou „proti kostlivcům“. Správně usoudili, že je ve skutečnosti spíš proti jiným dobrodruhům, a dveře opatrně převalili tak, že sebou magická výbušná runa neškodně plácla do rákosí. V kryptě opravdu spatřili krásný meč ležící na oltáři vprostřed místnosti lemované šesti výklenky velikosti stojící osoby – opatrně je prozkoumali a skutečně v nich našli dávno mrtvé bojovníky v kroužkovém brnění. Tasili tedy své zbraně, obestoupili prvního a bojovník začal počítat do tří, že ho zase rozmetají, jako při poslední výpravě – jenže nestihl se dostat ani k „dva“, když proti němu kostlivec vyrazil svým kopím, a spolu s ním i pět jeho nemrtvých kumpánů.

Dobrodruzi zjistili, že jsou v docela nepříjemném postavení – kostlivci měli přesilu, šli na ně z obou stran, a jeptišce se opakovaně nedařilo je zahnat svou vírou. Kouzelník se vrhl do odvážného manévru, kdy vyskočil na prostřední oltář a tři kostlivce mimo dosah krátkých zbraní (leč v dosahu jejich kopí) zamotal v síti, kterou si zrovna ve městě koupil. Sice se mu povedlo je takhle zpacifikovat, ale sám při tom málem zůstal probodnutý skrz na skrz a jen s vypětím všech sil (i. e. utracením všeho stresu) se před tímto osudem zachránil – tím se tedy ale vyřadil ze zbytu boje.

Na druhé straně oltáře mezi tím bojovník s jeptiškou s obtížemi bojovali proti třem, a jeptiška se nakonec musela stáhnout, protože jí docházely síly – stáhla se za oltář a snažila se aspoň o to, aby se druhá kostěná skvadra nevymotala ze sítě. Nakonec tedy dokázali kostlivce porazit – mágova síť a sebeobětavá akce zásadně pomohla, protože polovina protivníků se pořádně ani nedostala do akce a pomlátili je, když byli bezbranní na zemi – ale mág i jeptiška skončili zcela vyšťavení a bojovník silně pomlácený.

Tentokrát byli hráči přespříliš namyšlení a dost na to doplatili. Ač jsou kostlivci sami o sobě spíše slabí, tihle měli brnění a dlouhé zbraně, a jsou v modulu popsaní s tím, že chytře počkají, až jsou všichni vykradači uvnitř, než je obklíčí – což je v mém systému průser. Přitom měli hráči jasné varování od předchozí skupiny (jejíž expedici jsem si odházel v přípravě). Nu, snad se poučí.

Po těžkém boji prozkoumali nejprve meč (jistě kouzlený!) a pak zbytek krypty, a našli v jednom výklenku tajnou chodbu vedoucí dolů. Jeptiška s kouzelníkem, kteří se za pomoci silné pálenky zase dostali na nohy (byť vzhledem ke zkonzumovanému alkoholu už ne nohy zcela pevné), se takto posilněni dušovali, že jsou „úpe v pohodděé“ a že je rozhodně třeba chodbu prozkoumat. (Čistý roleplay, z mé strany jen lehce vybídnutý otázkou „no jestli to byly tři velké panáky, tak se teď cítíte jak“? K tomu je ještě dobré zmínit, že si počínali velmi hlasitě, jeptiška nadšeně zvonila svým trpasličím kladivem a tajnou chodbu, a přilákali tak jako random encounter další skupinu dobrodruhů – viz za chvíli.)

Vydali se tedy po schodech dolů, a záhy zjistili, že sestoupili po schodišti, které minule zkoumali z druhé strany (#78) – kousek vedle krypty, ve které porazili bohatou mumii, a rozhodli se, že teda ještě vyzkouší, zda lupičem zakoupený klíč nebude pasovat do krypty se dvěma zámky, kterou minule nedokázali otevřít (#78.2). A skutečně, klíč zapadnul, a lupič po chvíli trápení (v mezičase někdo ve druhém zámku zlomil několik paklíčů) dveře odemknul. Otevřela se před nimi hrobka, která byla vybavená jako hotova alchymistická laboratoř. Spousta křivulí, kahanů, destilačních kolon, flakónů a ampulí. Než si ji ale stihli pořádně prohlédnout, zjistili, že se ze směru, kterým sami přišli, blíží světlo, kroky a tiché hlasy.

Rychle tedy skočili dovnitř a dveře za sebou zaklapli. Brzy zjistili, že na druhé straně je jiná parta vykradačů, a že se rozhodli zkusit tyhle zdánlivě nevykradené dveře vyrazit. Bojovník s jeptiškou se tedy zapřeli, lupič si připravil luk a kouzelník začal rychle rvát do vaku aspoň papíry. Když ale muži na druhé straně zjistili, že dveře něco blokuje, řekli si, že zkusí prvně najít nějaký jednodušší lup, a že k tyhle případně zkusí až při cestě zpět.

Družiníci si tedy oddychli, a začali místnost podrobně prohledávat. Skutečně v ní našli několik stále ještě tekutých lektvarů, runovou destičku a několik svitků, a nakonec se rozhodli, že zkusím pobrat i skleněnou aparaturu. Protože byla velká a křehká, každý měl nyní plnou náruč skla – a za dveřmi uslyšeli již známý zvuk kostlivých kroků. Zamrzli na místě, avšak kostlivci zůstali, dle zvuku, stát přímo za dveřmi. Družiníci se rozhodli ještě chvíli napjatě počkat – a skutečně, po nějaké chvíli se ozval jakýsi hluk ze směru, kterým odešla druhá parta, a kostlivci se vydali tam. Jenže – sice se otevřela jedna cesta přímo ke schodům na povrch, ovšem vedla přes propadlo, se kterým už měli dobrodruzi nepříjemnou zkušenost. Přes propadlo, nebo přes kostlivce a konkurenční dobrodruhy?

Rychle ale přišli na řešení – vysadili dveře, opatrně je přetáhli přes propadlo, aby na sebe neupoutali pozornost, pak znova nabrali alchymistickou aparaturu a co nejrychleji utíkali. Sice při takovém úprku aparaturu poškodili, ale doufali, že to nebude nic neopravitelného – a s tímto posledním zážitkem se už skutečně vydali zpět do Lhoty.

Poprvé se nám stalo, že jsme skončili výpravu výrazně dříve, než-li nám došel čas na sezení. Hned na první souboj totiž hráči přišli takřka o všechny „hit-pointy“, a ani výprava do podzemí nešla úplně snadno (padla dvě náhodná setkání, na druhou stranu v obou případech jako přímý důsledek toho, že se hráči rozhodli příliš otálet). Rozhodli jsme se tedy, že se do dungeonu vydáme ještě jednou.

Šestá výprava, 8. května

Po dalším dvoutýdenním relaxu a rekuperaci, když zjistili, že jim z 16 000 už zbývá jen 1 600, rozhodli, že je čas opět se vydat do mohylovišť. Kouzelník v přípravě ještě určil, že zdobený meč, který minule vyhráli v mohyle, se jmenuje Brnimar a dokáže jako kouzlem proseknout brnění, a vyměnil s mágem Mazzahem Velikým modrý grimoár zachráněný z mrtvých prstů nebohé kouzlenice Alexy za informace o Klexxovi Pomlouvaném, jehož kryptu družiníci našli poblíž tajného vchodu v mohyle s lebkovým sarkofágem. Mazzah mu prozradil, že ve starých spisech našel zmínky o Klexxově očarované zlaté koruně, která dokázala kohokoli podmanit Klexxově vůli. Zmínku o „zlaté koruně“ nemusel opakovat, dobrodruzi se vybavili svěcenou vodou a vydali se Klexxe navštívit.

V Klexxově kryptě (#51) si polili zbraně svěcenou vodou, obestoupili vchod a kouzelník se přichystal s Čarobranem, aby zkusil odrazit očarování koruny. Plán to byl dobrý a fungoval bezchybně – Klexxe udolali dříve, než jim dokázal jakkoli ublížit. Z jeho ostatků sňali zlatou korunu osazenou krásným smaragdem a dále zlatem a drahokamy zdobené nátepníky.

V modulu je Klexx ve skutečnosti celkem obyčejná, jen o trošku odolnější zombie – korunu sice má, ale nemá být očarovaná. Protože však mé hráče strašně zaujalo, že měl nad dveřmi do krypty jméno (a ještě s takovým přídomkem) a několik sezení zvažovali, co to asi znamená, přimyslel jsem si k tomu pozadí o neoblíbeném vládci, který vládl jen pomocí koruny s kouzlem Charm. Kdyby si před tím nezařídili pomoc od lhotského mága, který je před kouzlem varoval, (a kdyby neměli ochranný meč,) mohlo to být velmi nepříjemné překvapení, avšak tentokrát se připravili velmi poctivě a neměl jsem důvod jim to jakkoli komplikovat.

Po prvním úspěchu se družiníci rozhodli prozkoumat velký sál s „hnízdy“, odkud je nějakou dobu tomu zahnali kostlivci se safírem na čele. Lupič v hospodě vyzvídal od ostatních výprav, co kdo ví o „místních“, kteří v kobkách žijí, a vyvodil si, že tímto směrem se nacházejí záhadní pokroucenci. Tajné dveře v místnosti s mohylou (#50) však našli zahrazené jakýmsi zeleným slizem. Pokusili se jej zbavit lopatou, jenže jim akorát kovovou část lopaty rozleptal. Nakonec se jim sice podařilo většinu slizu odhrnout, jenže dveře stále nešly otevřít – jako by je něco blokovalo i na druhé straně. Dobrodruzi to tedy vzdali a pustili se jinudy.

Výsledku hodu na „restock“ mi tady vyšly tak, že se pokroucenci zvýšenému tlaku dobrodružných výprav brání tak, že tenhle vchod zatarasili. Líbí se mi představa, že pro svou obranu používají jiná monstra – třeba zde nechali nějakou mrtvolu naschvál nakazit zeleným slizem.

Další neprozkoumaná odbočka byly velké, dvoukřídlé dveře, které vedly do dlouhé chodby klesající směrem k jihu (#42). Opatrný postup odhalil troje dveře po každé straně, prvních několik z nich rozražených dokořán. Nakoukli do těch nejbližších (#42.1, #41.2) – na jedné straně našli v kaluži zaschlé krve tělo dobrodruha, na druhé čtyři podivně bledé mrtvoly. Po chvíli uvažování popadl lupič a kouzelník své střelné zbraně, zamířili a prostřelili dvoum bledým mrtvolám lebky. Jenže zbylé dvě v reakci vyskočily a začaly se sápat ven, z jejich ostrých, dlouhých zubů jim přitom odkapával jakýsi zelený jed. Bojovník jim zkusil rychle zastoupit cestu, jenže se mu to nepodařilo – umrlci se prorvali ven a ještě jej jeden kousl do nohy, která začala dřevěnět a tuhnout. Ostatní rychle přiskočili a pokusili se nemrtvé porazit, protože ale nechtěli riskovat další kousance, bojovali spíše opatrně – a nemrtví se ukázali nepříjemně odolní. K tomu na jeptišku zezadu skočil další – totiž onen mrtvý dobrodruh, kterého si neprozřetelně nechali v zádech, evidentně také jen číhal na příležitost.

Tohle byl tvrdý souboj – a to jsem ještě přehlédl, že ghúlové mají mít tři útoky za kolo! I přes to, že jeptiška jako zázrakem (hráč hodil čtyřikrát v řadě šestku) ze sebe zcela shodila posledního ghúla a nedostala ani škrábnutí, paralýza zmáhala bojovníka i kouzelníka a kostky nepadaly. Myslím, že hráči budou do budoucna ze všech bledých mrtvol pěkně vyděšení – a také bych řekl, že už si příště nenechají žádnou neohledanou mrtvolu v zádech. (To, že ghúlové předstírají, že jsou mrtví, a zaútočí až když mají dobrou příležitost, je v textu modulu.)

Když po těžkém boji, ve kterém bojovník i kouzelník skončili s paralyzovanými končetinami, konečně bledé umrlce dobili, vyléčili se protijedem od Ropuší báby a zjistili, že co se pokladu týče, nenašli zde nic než jednu runovou destičku, rozhodli se, že Klexx pro dnešek stačil a že zbytek dveří v této chodbě – byť v jedněch lupič zahlédl jakýsi pohyb – nechají na příště.

Zajímavé sezení – po tom, co minule vytáhli ohromný poklad, byli hráči poněkud příliš nonšalantní. Snad získali i štěstím s kostkami dojem, že souboje nejsou tak nebezpečné, když mají vždy možnost odolávat mechanikou save rolls – jenže stres je omezený zdroj a dokáže dojít sakra rychle. V tomto sezení se několikrát vykašlali na opatrnost a pěkně narazili. Oproti tomu na Klexxovi vydobyli naprosto čistý úspěch – daný tím, že se poctivě dopředu připravili. Velké bohatství, které minule získali, se okamžitě rozkutálelo a nějak zásadně herní balanc nerozbořilo – postavy jsou teď mocnější díky magickým předmětům, ale to je moje verze „level-upu“, který už si doslova vysloužili. Za mě je to tedy všechno dobře, byť jsme při tomto sezení prošli jen pět nových místností – tohle už je onen „player skill“. Uvidíme, jak se s tím hoši dále popasují.