log: Barrowmaze, 5. sezení

Pátá výprava, 24. dubna

Zlaté regálie, těžce vydobyté na děsivé mumii při minulé výpravě, udělaly z našich družníků skutečné boháče – tedy, alespoň na nějakou chvíli. Místní překupník Kýchapčík ani neměl dostatek hotovosti, a z celkové ceny 16 140 dukátů musel na 8 000 vypsat směnku. Dobrodruzi se nadšeně pustili do zaslouženého relaxu, nechali si na to dokonce dva týdny – a peníze se obratem rozutíkaly.

Přiznávám se zde k obavě, zda jsem zde nebyl až příliš štědrý – jsem obecně spíš z těch gamemasterů, které trápit hráče samo o sobě nebaví, ale zase bych nerad čelil obvinění z obávané „monty haul“ kampaně. Přepočítávám šperky v modulu desetinásobným koeficientem, protože jednak mám oproti pravidlům Labyrinth Lordu dražší ceník (používám tento z blogu Bat in the Attic, který je postavený na historických cenících – a ceny jsem ještě o něco zvedl vzhledem k tomu, že Ukrutná Lhota je doslova konec civilizace), druhak jsou nacenění pokladu v původním textu směšně nízké, zlatý prsten podle mě opravdu nemá stát co krátký luk – ale získávám podezření, že v nějaký moment si to uvědomil i autor textu a sám tam takový koeficient započítal.

Nakonec to dopadlo dobře, viz dále. Do příště si ale v přípravě projdu ceny pokladu, a jestli mi už moc ustřelují mimo míru, která mi přijde fikčně odpovídající, tak ten svůj koeficient opět snížím – jeho smyslem bylo dát zlatu rozumnou hodnotu.

Kouzelník se prvně rozhodnul zkusit zpeněžit hady, které minule uspal a nacpal do koženého vaku. Od minula už ví, že místního mága „zajímají texty, ne mršiny“, a že se má zeptat nějaké čarodějnice, „to je tak na jejich úrovni.“ Vydal se tedy do Blátova – osady asi půl dne cesty na jih – u kterého prý žije jakási „Ropuší bába“. V ošklivé osadě jej sice okradli ještě dříve, než si stihl v hostinec objednat, a zdržel se zde déle než plánoval či chtěl, ale nakonec potkal někoho, kdo měl k čarodějnici cestu a vzal jej sebou.

Babizna, která s bradavicemi, širokánskými ústy bez zubů a vyvalenýma očima připomíná ropuchu, kouzelníka skřehotavým hlasem pozvala na polívčičku. Protože cesta trvala déle, než čekal, polovina hadů už je mrtvých, ale ježibaba z nich měla celkem radost, a nabídla, že za odměnu uvaří protijed. Nabízela mu i lektvar na proměnu v hada, když by u ní zůstal přes noc, aby jí s tím pomohl, ale na to se náš mág necítil.

Zbytek času se kouzelník věnoval hlavně snahou trochu se zlepšit ve svém postřehu – aby jej opět někdo neokradnul – přepisování kouzel z nalezeného grimoáru (Sleep, Light, Detect Magic, Web, Swap reflections) a zkoumání nalezených očarovaných předmětů. Zjistil, že dlouhý meč popsaný magickými runami, který minule uzmuli kostlivci, se jmenuje „Čarobran“ a dokáže odrážet kouzla (byť se přitom rozpálí a nejde jej pak ani pořádně držet, dokud nevychladne), zatímco jeho ohořelá, zčernalá kroužková košile nemá jméno, ale zdá se, že přežila tak silný oheň, že ten běžný jí teď už vůbec nic nedělá a zcela proti němu chrání.

Pak si ještě nakonec koupil v hospodě jeden náhodný, zaručené magický, prsten – v hospodě se totiž ustanovila mezi dobrodruhy jakási burza, kde se prodávají neurčené magické prsteny a podobné tretky za fixních 1 000 dukátů za kus – a zjistil, že prst, na který si jej nasadí, je zcela odolný vůči poranění.

Jeptiška se mezitím pokusila zbavit se svého stresu nejprve v putyce, a posléze ve zpovědnici. Tam v kocovině došla jakési mocné vize, která jí vlila novou krev do žil a nejen, že ji zbavila stresu, ale dovedla ji taky k tomu další týden kázat z převrženého vědra vedle hospodských dveří všem, kteří šli okolo. Nakonec se ještě zastavila se svým novým kladivem za místním kovářem, trpaslíkem Karganem, jestli by jí nepřeložil trpasličí runy, které jsou na zbrani vytepané. Kargan jí řekl, že zbraň patřila Gabrovi, synovi Gosana, zkušenému důlmistrovi z klanu Černovousů, a že by ji dle trpasličího práva měla vrátit jeho potomkům. Jeptiška jej nakonec ukecala k tomu, že si kladivo prozatím nechá ve správě, zatímco on pošle dopis adresovaný Černovousům, ať si pro kladivo někoho pošlou. S tím Kargan souhlasil, a prozradil jí ještě, že kladivo má magickou moc – když s ním poklepe na stěnu, jasným zvoněním odhalí jakýkoli prázdný prostor, který by se za zdí nacházel.

Lupič se po prohrání dostatečné sumy v kartách – v herně už si na jeho podvádění dali pozor – jal trénovat se svým novým lukem v lukostřelbě, a také v hospodě za zavedenou cenu tisíce dukátů koupil neznámý klíč, a bojovník si prožil týdenní románek s místní lazebnicí a vyšel si na lov s místními lovci.

V mezičase zaznamenali, že se ve Lhotě objevil jakýsi kouzelník zvaný Lišák, se svými dvěma kumpány. Naverboval pět chlapů a vydal se do mohylovišť, jenže se vrátil bez čtyř z nich, a bez jakéhokoli lupu. Po tomhle debaklu se ve Lhotě moc nezdržoval, vyplatil pozůstalé pár směnkami od Kýchapčíka a odcestoval pryč. Jediný místní, který se s nimi z mohylovišť vrátil, družníkům za 100 dukátů povyprávěl, že odkopali jednu mohylu, ve které našli na jakémsi oltáři zlatem a drahokamy zdobený krásný meč – jenže když vešli dovnitř, vyrazilo na ně snad tucet kostlivců a rozsekali jeho kamarády na kusy. Družníci si tedy nechali popsat, kde že ta mohyla se zlatým mečem leží, a vydali se k ní.

Našli ji bez větších obtíží (#16), stejně snadno překonali magickou past na odvalených dveřích, před kterou je varoval jejich informátor, že ji Lišák nechal za sebou „proti kostlivcům“. Správně usoudili, že je ve skutečnosti spíš proti jiným dobrodruhům, a dveře opatrně převalili tak, že sebou magická výbušná runa neškodně plácla do rákosí. V kryptě opravdu spatřili krásný meč ležící na oltáři vprostřed místnosti lemované šesti výklenky velikosti stojící osoby – opatrně je prozkoumali a skutečně v nich našli dávno mrtvé bojovníky v kroužkovém brnění. Tasili tedy své zbraně, obestoupili prvního a bojovník začal počítat do tří, že ho zase rozmetají, jako při poslední výpravě – jenže nestihl se dostat ani k „dva“, když proti němu kostlivec vyrazil svým kopím, a spolu s ním i pět jeho nemrtvých kumpánů.

Dobrodruzi zjistili, že jsou v docela nepříjemném postavení – kostlivci měli přesilu, šli na ně z obou stran, a jeptišce se opakovaně nedařilo je zahnat svou vírou. Kouzelník se vrhl do odvážného manévru, kdy vyskočil na prostřední oltář a tři kostlivce mimo dosah krátkých zbraní (leč v dosahu jejich kopí) zamotal v síti, kterou si zrovna ve městě koupil. Sice se mu povedlo je takhle zpacifikovat, ale sám při tom málem zůstal probodnutý skrz na skrz a jen s vypětím všech sil (i. e. utracením všeho stresu) se před tímto osudem zachránil – tím se tedy ale vyřadil ze zbytu boje.

Na druhé straně oltáře mezi tím bojovník s jeptiškou s obtížemi bojovali proti třem, a jeptiška se nakonec musela stáhnout, protože jí docházely síly – stáhla se za oltář a snažila se aspoň o to, aby se druhá kostěná skvadra nevymotala ze sítě. Nakonec tedy dokázali kostlivce porazit – mágova síť a sebeobětavá akce zásadně pomohla, protože polovina protivníků se pořádně ani nedostala do akce a pomlátili je, když byli bezbranní na zemi – ale mág i jeptiška skončili zcela vyšťavení a bojovník silně pomlácený.

Tentokrát byli hráči přespříliš namyšlení a dost na to doplatili. Ač jsou kostlivci sami o sobě spíše slabí, tihle měli brnění a dlouhé zbraně, a jsou v modulu popsaní s tím, že chytře počkají, až jsou všichni vykradači uvnitř, než je obklíčí – což je v mém systému průser. Přitom měli hráči jasné varování od předchozí skupiny (jejíž expedici jsem si odházel v přípravě). Nu, snad se poučí.

Po těžkém boji prozkoumali nejprve meč (jistě kouzlený!) a pak zbytek krypty, a našli v jednom výklenku tajnou chodbu vedoucí dolů. Jeptiška s kouzelníkem, kteří se za pomoci silné pálenky zase dostali na nohy (byť vzhledem ke zkonzumovanému alkoholu už ne nohy zcela pevné), se takto posilněni dušovali, že jsou „úpe v pohodděé“ a že je rozhodně třeba chodbu prozkoumat. (Čistý roleplay, z mé strany jen lehce vybídnutý otázkou „no jestli to byly tři velké panáky, tak se teď cítíte jak“? K tomu je ještě dobré zmínit, že si počínali velmi hlasitě, jeptiška nadšeně zvonila svým trpasličím kladivem a tajnou chodbu, a přilákali tak jako random encounter další skupinu dobrodruhů – viz za chvíli.)

Vydali se tedy po schodech dolů, a záhy zjistili, že sestoupili po schodišti, které minule zkoumali z druhé strany (#78) – kousek vedle krypty, ve které porazili bohatou mumii, a rozhodli se, že teda ještě vyzkouší, zda lupičem zakoupený klíč nebude pasovat do krypty se dvěma zámky, kterou minule nedokázali otevřít (#78.2). A skutečně, klíč zapadnul, a lupič po chvíli trápení (v mezičase někdo ve druhém zámku zlomil několik paklíčů) dveře odemknul. Otevřela se před nimi hrobka, která byla vybavená jako hotova alchymistická laboratoř. Spousta křivulí, kahanů, destilačních kolon, flakónů a ampulí. Než si ji ale stihli pořádně prohlédnout, zjistili, že se ze směru, kterým sami přišli, blíží světlo, kroky a tiché hlasy.

Rychle tedy skočili dovnitř a dveře za sebou zaklapli. Brzy zjistili, že na druhé straně je jiná parta vykradačů, a že se rozhodli zkusit tyhle zdánlivě nevykradené dveře vyrazit. Bojovník s jeptiškou se tedy zapřeli, lupič si připravil luk a kouzelník začal rychle rvát do vaku aspoň papíry. Když ale muži na druhé straně zjistili, že dveře něco blokuje, řekli si, že zkusí prvně najít nějaký jednodušší lup, a že k tyhle případně zkusí až při cestě zpět.

Družiníci si tedy oddychli, a začali místnost podrobně prohledávat. Skutečně v ní našli několik stále ještě tekutých lektvarů, runovou destičku a několik svitků, a nakonec se rozhodli, že zkusím pobrat i skleněnou aparaturu. Protože byla velká a křehká, každý měl nyní plnou náruč skla – a za dveřmi uslyšeli již známý zvuk kostlivých kroků. Zamrzli na místě, avšak kostlivci zůstali, dle zvuku, stát přímo za dveřmi. Družiníci se rozhodli ještě chvíli napjatě počkat – a skutečně, po nějaké chvíli se ozval jakýsi hluk ze směru, kterým odešla druhá parta, a kostlivci se vydali tam. Jenže – sice se otevřela jedna cesta přímo ke schodům na povrch, ovšem vedla přes propadlo, se kterým už měli dobrodruzi nepříjemnou zkušenost. Přes propadlo, nebo přes kostlivce a konkurenční dobrodruhy?

Rychle ale přišli na řešení – vysadili dveře, opatrně je přetáhli přes propadlo, aby na sebe neupoutali pozornost, pak znova nabrali alchymistickou aparaturu a co nejrychleji utíkali. Sice při takovém úprku aparaturu poškodili, ale doufali, že to nebude nic neopravitelného – a s tímto posledním zážitkem se už skutečně vydali zpět do Lhoty.

Poprvé se nám stalo, že jsme skončili výpravu výrazně dříve, než-li nám došel čas na sezení. Hned na první souboj totiž hráči přišli takřka o všechny „hit-pointy“, a ani výprava do podzemí nešla úplně snadno (padla dvě náhodná setkání, na druhou stranu v obou případech jako přímý důsledek toho, že se hráči rozhodli příliš otálet). Rozhodli jsme se tedy, že se do dungeonu vydáme ještě jednou.

Šestá výprava, 8. května

Po dalším dvoutýdenním relaxu a rekuperaci, když zjistili, že jim z 16 000 už zbývá jen 1 600, rozhodli, že je čas opět se vydat do mohylovišť. Kouzelník v přípravě ještě určil, že zdobený meč, který minule vyhráli v mohyle, se jmenuje Brnimar a dokáže jako kouzlem proseknout brnění, a vyměnil s mágem Mazzahem Velikým modrý grimoár zachráněný z mrtvých prstů nebohé kouzlenice Alexy za informace o Klexxovi Pomlouvaném, jehož kryptu družiníci našli poblíž tajného vchodu v mohyle s lebkovým sarkofágem. Mazzah mu prozradil, že ve starých spisech našel zmínky o Klexxově očarované zlaté koruně, která dokázala kohokoli podmanit Klexxově vůli. Zmínku o „zlaté koruně“ nemusel opakovat, dobrodruzi se vybavili svěcenou vodou a vydali se Klexxe navštívit.

V Klexxově kryptě (#51) si polili zbraně svěcenou vodou, obestoupili vchod a kouzelník se přichystal s Čarobranem, aby zkusil odrazit očarování koruny. Plán to byl dobrý a fungoval bezchybně – Klexxe udolali dříve, než jim dokázal jakkoli ublížit. Z jeho ostatků sňali zlatou korunu osazenou krásným smaragdem a dále zlatem a drahokamy zdobené nátepníky.

V modulu je Klexx ve skutečnosti celkem obyčejná, jen o trošku odolnější zombie – korunu sice má, ale nemá být očarovaná. Protože však mé hráče strašně zaujalo, že měl nad dveřmi do krypty jméno (a ještě s takovým přídomkem) a několik sezení zvažovali, co to asi znamená, přimyslel jsem si k tomu pozadí o neoblíbeném vládci, který vládl jen pomocí koruny s kouzlem Charm. Kdyby si před tím nezařídili pomoc od lhotského mága, který je před kouzlem varoval, (a kdyby neměli ochranný meč,) mohlo to být velmi nepříjemné překvapení, avšak tentokrát se připravili velmi poctivě a neměl jsem důvod jim to jakkoli komplikovat.

Po prvním úspěchu se družiníci rozhodli prozkoumat velký sál s „hnízdy“, odkud je nějakou dobu tomu zahnali kostlivci se safírem na čele. Lupič v hospodě vyzvídal od ostatních výprav, co kdo ví o „místních“, kteří v kobkách žijí, a vyvodil si, že tímto směrem se nacházejí záhadní pokroucenci. Tajné dveře v místnosti s mohylou (#50) však našli zahrazené jakýmsi zeleným slizem. Pokusili se jej zbavit lopatou, jenže jim akorát kovovou část lopaty rozleptal. Nakonec se jim sice podařilo většinu slizu odhrnout, jenže dveře stále nešly otevřít – jako by je něco blokovalo i na druhé straně. Dobrodruzi to tedy vzdali a pustili se jinudy.

Výsledku hodu na „restock“ mi tady vyšly tak, že se pokroucenci zvýšenému tlaku dobrodružných výprav brání tak, že tenhle vchod zatarasili. Líbí se mi představa, že pro svou obranu používají jiná monstra – třeba zde nechali nějakou mrtvolu naschvál nakazit zeleným slizem.

Další neprozkoumaná odbočka byly velké, dvoukřídlé dveře, které vedly do dlouhé chodby klesající směrem k jihu (#42). Opatrný postup odhalil troje dveře po každé straně, prvních několik z nich rozražených dokořán. Nakoukli do těch nejbližších (#42.1, #41.2) – na jedné straně našli v kaluži zaschlé krve tělo dobrodruha, na druhé čtyři podivně bledé mrtvoly. Po chvíli uvažování popadl lupič a kouzelník své střelné zbraně, zamířili a prostřelili dvoum bledým mrtvolám lebky. Jenže zbylé dvě v reakci vyskočily a začaly se sápat ven, z jejich ostrých, dlouhých zubů jim přitom odkapával jakýsi zelený jed. Bojovník jim zkusil rychle zastoupit cestu, jenže se mu to nepodařilo – umrlci se prorvali ven a ještě jej jeden kousl do nohy, která začala dřevěnět a tuhnout. Ostatní rychle přiskočili a pokusili se nemrtvé porazit, protože ale nechtěli riskovat další kousance, bojovali spíše opatrně – a nemrtví se ukázali nepříjemně odolní. K tomu na jeptišku zezadu skočil další – totiž onen mrtvý dobrodruh, kterého si neprozřetelně nechali v zádech, evidentně také jen číhal na příležitost.

Tohle byl tvrdý souboj – a to jsem ještě přehlédl, že ghúlové mají mít tři útoky za kolo! I přes to, že jeptiška jako zázrakem (hráč hodil čtyřikrát v řadě šestku) ze sebe zcela shodila posledního ghúla a nedostala ani škrábnutí, paralýza zmáhala bojovníka i kouzelníka a kostky nepadaly. Myslím, že hráči budou do budoucna ze všech bledých mrtvol pěkně vyděšení – a také bych řekl, že už si příště nenechají žádnou neohledanou mrtvolu v zádech. (To, že ghúlové předstírají, že jsou mrtví, a zaútočí až když mají dobrou příležitost, je v textu modulu.)

Když po těžkém boji, ve kterém bojovník i kouzelník skončili s paralyzovanými končetinami, konečně bledé umrlce dobili, vyléčili se protijedem od Ropuší báby a zjistili, že co se pokladu týče, nenašli zde nic než jednu runovou destičku, rozhodli se, že Klexx pro dnešek stačil a že zbytek dveří v této chodbě – byť v jedněch lupič zahlédl jakýsi pohyb – nechají na příště.

Zajímavé sezení – po tom, co minule vytáhli ohromný poklad, byli hráči poněkud příliš nonšalantní. Snad získali i štěstím s kostkami dojem, že souboje nejsou tak nebezpečné, když mají vždy možnost odolávat mechanikou save rolls – jenže stres je omezený zdroj a dokáže dojít sakra rychle. V tomto sezení se několikrát vykašlali na opatrnost a pěkně narazili. Oproti tomu na Klexxovi vydobyli naprosto čistý úspěch – daný tím, že se poctivě dopředu připravili. Velké bohatství, které minule získali, se okamžitě rozkutálelo a nějak zásadně herní balanc nerozbořilo – postavy jsou teď mocnější díky magickým předmětům, ale to je moje verze „level-upu“, který už si doslova vysloužili. Za mě je to tedy všechno dobře, byť jsme při tomto sezení prošli jen pět nových místností – tohle už je onen „player skill“. Uvidíme, jak se s tím hoši dále popasují.

 

log: Barrowmaze, 4. sezení

V minulé výpravě se našim dobrodruhům povedlo vytáhnout docela dost pokladů, a po prodání všech klenotů místnímu překupníkovi H.H.R. Kýchapčíkovi byli o 5 686 dukátů bohatší. Peníze jim ale moc dlouho nevydržely – po panickém útěku před bleskovým elementálem si všichni chtěli hlavně zklidnit napjaté nervy, a vyrazili za aktivním relaxem. A pít, sázet a děvkařit ve zlatokopeckém městečku – ve které se Lhota úspěšně mění – může snadno vést k tomu, že člověk odchází s prázdným měšcem a vztekem, že jej akorát obrali.

Bojovník utratil spoustu peněz za patoky, které se skoro nedaly pít, a způsobily mu akorát příšerný bolehlav (ukrutný tuzemák – tedy pokus pálit lokální úrodu, která sestává primárně ze zakrslých tuřínů – je nechvalně proslulý), kouzelník zjistil, že si jeho společnice dovolila vzít po tom so usnul proaktivně dýško sama, a jeptiška utratila na charitu, pod vlivem přemlouvavého otce Ottara, dvakrát víc, než plánovala, a nezbylo jí tedy už na léčitele, byť z toho aspoň měla opravdu dobrý pocit a na další výpravu tak mohla vyrazit s klidným přesvědčení, že přesně takhle to Sv. Ygg chce. Jediný lupič dokázal v kostkách podváděním obrat víc lidí, než obralo jej, což oslavil tím, že si od elfa, který se občas ve vsi objeví, koupil nefalšovaný elfí luk a několik elfích šípů. Sice neumí střílet, ale o elfích lucích se říká, že střílí skoro samy.

Družina chvíli zvažovala, jestli si nedat ještě týden klidu – přeci jen, několik členů má pořád ošklivé popáleniny, které se začínají zanicovat a hnisat – ale nakonec se rozhodli, že ty zlaťáky jim do kapes samy nenaskáčou a je třeba jim jít naproti, tedy se na člunu rybáře (který už se ani neobtěžuje nahazovat pruty, protože doprava dobrodruhů do močálu a zpět mu vynáší víc) opět pustili proti proudu řeky Krutné do srdce močálů, do mohyloviště. Tentokrát však měli plán – kouzelník vytáhl runovou destičku, kterou získali na první výpravě, a u černého obelisku, mezi mohylami, podle svých poznámek odříkal její zaklínadlo, které mu mělo pomoci najít, co hledá, totiž kouzelnici Alexu, majitelku modrého grimoáru, o který má zájem Veliký Mazzah, mág sídlící ve věži za vsí. Kouzlo ho začalo jemně táhnout do podzemí, severovýchodním směrem. Spustili se tedy opět do místnosti s nápisem "Pozor na velkého minotaura" (#1) a pustili se do mrtvolného ticha a děsivé tmy kobek.

Pod ne zcela určitým vedením kouzelníka usoudili, že bude nejlepší vypravit se stejnou cestou, jakou minule prošli se skupinou Žlutého Henryho – tou, která je celá lemovaná očouzenými šmouhami na místech, kde zde kamenné obklady ničily blesky. Po cestě ještě prověřili několik dveří v první chodbě, které dosud míjeli. V třetí odbočce vlevo našli místnost (#6), která snad kdysi byla jakousi přípravnou – na stolcích zde leželo několik lebek, vyleštěných do lesku. Nic jiného lesklého, co by dobrodruhy lákalo, nebylo vidět, tedy se zde moc nezdržovali a pokračovali cílevědomě dál. Minuli tajné dveře, které otevírali minule (#7), nahlédli do další odbočky, která byla někdy v minulosti zazděná, avšak něco zeď prorazilo zevnitř – i zde našli jen prach, pavučiny a prázdný katafalk. U posledních dveří ale lupič odhalil past – klika je z druhé strany přivázaná lankem, vedoucím někam do tmy. Nechtěli se zdržovat se zneškodňováním, a tak jen napsali křídou na dveře "Zde není past".

Prošli tedy dále (#17), na první křižovatce se opět vydali vpravo a tedy do sloupového sálu, ve kterém číhával obří chřestýš (#62), a dlouhou chodbou na sever. Nezdržovali se dalšími odbočkami, které neznali, a tak dorazili ke dveřím do místnosti, ve které minule potkali Henryho muže (#79). Kouzelník stále cítil, že jej to táhne na sever, nyní už spíš severozápad– do temných chodeb, které ještě neprozkoumali. Zde už tedy trochu zvolnili, a postupovali dále opatrněji. Chodba na sever končila křižovatkou ve tvaru T, prvně nahlédli do západní odbočky. Jeden průchod zde neměl vsazené dveře, rychle tedy nahlédli do místnosti (#77A), ve které uviděli jakýsi sokl, snad pro sochu, popsaný nápisy, a přímo nad ním na stropě velikou a pečlivou rytinu slunce. Poznačili si ji do mapy s tím, že se sem vrátí, až najdou Alexu. Druhé dveře v západní odbočce po opatrném otevření odhalily další místnost s pohřebními výklenky (#77), kterých už družina několik vybrakovala. I zde se rozhodli, že výklenky počkají, a protože na západ se dál nedalo, pustili se východní odbočkou, a rovnou za dalším rohem směrem na sever.

Prošli jakýmsi sálem, u jehož severní stěny obešli jakýsi oltář (#75) a dále do dlouhé chodby, kolemž její severní stěny stálo několikero zavřených krypt (#74). Kouzelník zde už cítil, že jsou blízko, a dohodli se tedy, že je nyní třeba postupovat obzvlášť opatrně – nejspíše je tady něco, co zabilo kouzelnici Alexu. Lupič se tedy opatrně jal prozkoumávat cestu, a všiml si jakési stopy slizu, která vedla z krypty přímo oproti nim (#74F). Oparně tedy kryptu otevřeli – ale nenašli v ní nic. Trocha slizu, prach a prázdné police. Pokračovali tedy dále. U čtvrté na dveřích našli nápis křídou "Tudy nechoďte". Bojovník poznamenal, že takové vzkazy jako "Zde není past" dobře znají, a došli tedy až k té předposlední, u které mág jasně cítil, že jsou na místě – zároveň to ale nyní cítili všichni, protože se z těchhle dveří šířil nechutný zápach rozkládající se mršiny (#74B). Bojovník tedy opatrně otevřel – a vypadla na něj mrtvola v plesnivém, modrém rouchu, v tak pokročilém stádiu rozkladu, že se rozpadla a roztekla po okolí. Zápach byl tak odporný, že se dobrodruzi rozkuckali a museli s klením ustoupit a trochu to rozdýchat. Když se konečně trochu zmátožili, zjistili, že tento hluk nejspíš přilákal pozornost, a že od východu slyší již známý zvuk kostí klepajících o kamennou podlahu. Rychle zhasli pochodeň, skryli lucernu a přichystali se do výklenků mezi kryptami na přepad, bojovník se sekerou, jeptiška s palcátem, lupič s páčidlem a bojovník s čerstvě připraveným svitkem mrazivého kouzla.

Bojovník se zatajeným dechem poslouchal, jak se kostěné kroky blíží – už slyšel, že je jich několik, snad pět – a když byly už už skoro na dosah sekery, ucítil ostrou bolest ve svém rameni, na které dopadla jakási zbraň. Zachránilo ho jen jeho brnění. Vykřikl, zaklel, zloděj rychle odhalil lucernu, a když se jejich oči přizpůsobili světlu, zjistili, že proti nim tiše stojí šest kostlivců s halapartnami. Kostlivce, oproti dobrodruhům, světlo nikterak nevzrušovalo, a dál tiše a mechanicky útočili se své bezpečné vzdálenosti na bojovníka. Kouzelník na nic nečekal a seslal připravený magický mráz – chodba se pokryla jinovatkou a lesklou ledovkou, kostlivci sami se sice tvářili pořád stejně, avšak při pohybu na nich nyní praskala zamrzlá vlhkost, a hlavně – bojovníkova sekera, kterou se snažil prosekat se přes halapartny, pár ranami polámala a rozbila zmrzlá ratiště. Souboj pak již byl celkem jednostranný – kostlivci sice měli přesilu, ale tupě pokračovali v útoky polámanými halapartnami, jako by si ani plně neuvědomovali, že už nejsou celé, a místo vážných ran tak uštědřili jen pár modřin.

> Zde jsem, při zpětném pohledu, možná bojovníka pustil z háčku moc snadno. Připravit si přepad ve tmě na kostlivce byla podle mě plnoprávná _zásadní chyba_, a měl jsem mu před začátkem souboje dát víc než jeden autohit. Ale příliš mě to netíží, hlavní pro mně je, že to byl napínavý a vzrušující moment u stolu, kdy si překvapení hráči vyměnili "ou šit" pohledy a okamžitě řekli "jo, to od nás byla pěkná blbost".

Když se poslední kostlivec rozpadl na kusy, které po ledovce odklouzaly dále do tmy, družina si uvědomila, že v následujícím tichu slyší ve svých zádech jakési syčení. Rychle se vyděšeně přeskupili – bojovník nyní v první linii směrem na západ, avšak kouzelník vzadu už by dále musel ustupovat přes kluzkou, zmrzlou podlahu. Chvíli naslouchali, ale nic na ně nevyrazilo, a lupič se tedy odvážil na průzkum. Zaslechl, že syčení a jakýsi pohyb vycházejí z poslední krypty, která má lehce pootevřené dveře (#74A). Opatrně je pootevíral, až světlo jeho lucerny zachytilo pohyb – hadí ocas, rychle se stahující do stínu. Vzhledem k tomu, že to byl hadí ocas běžné velikosti, si oddechl a sebevědomě rozrazil dveře dokořán – vždyť porazili obřího chřestýše, co se bude bát běžného hada. Nu, světlo odhalilo několik kober ve výstražném postavení, které zasyčely a plivly na něj svůj jed. Tak tak si uchránil oči a obličej, a odnesl to jen podrážděnou vyrážkou na krku a těle, kam mu jed zatekl. Rychle tedy dveře opět zabouchl.

Poněkud smutně se vrátil k ostatním s tím, že je uvnitř několik jedovatých hadů – družina se tedy chvíli radila, co s nimi, ale pak kouzelník vytáhl svitek s uspávacím kouzlem a hady zaklel. Pak je všechny, ještě spící, nastrkal do koženého pytle, který si nechal ve Lhotě vyrobit tak, aby co nejlépe připomínal jeho pytel beztíže. Tak snad si je nikdy nesplete. Jestli ale čekali, že hadi budou skrývat nějaký poklad, tak zůstali zklamaní, hadí hnízdo obsahovalo jen zbytky úlovků a líhnutí. Když to nyní vypadalo, že jim zase chvíli nehrozí bezprostřední nebezpečí, vrátili se k smrduté mrtvole, a opravdu – našli u ní malou knížku v modré, kožené vazbě. Kouzelník se hned přihlásil, že by si potřeboval půjčit lucernu a podívat se, co za kouzla měla Alexa poznamenané, ostatní se tedy dohodli, že mezi tím prozkoumají zbylé krypty.

O nějakou dobu později tedy kouzelník šťastně hlásil, že je v grimoáru pět zaklínadel, která on sám dosud poznačená nemá (uspávací zaklínadlo, magické světlo, zaříkání k rozpoznání magie, vyčarování pavoučí sítě a kouzlo, které by snad mělo prohodit odrazy dvou zrcadel). Ostatní dobrodruzi tak nadšení nebyli, protože zjistili, že ostatní krypty jsou prázdné – snad už je kdysi vybrali kumpáni nebohé Alexy. Zůstala jim poslední, nejvýchodnější, protože její dveře byly pořád zamčené a lupiči chvíli trvalo, než zámek překonal. Když tedy kryptu konečně otevřel, všichni nedočkavě nahlédli dovnitř a uviděli, že zde na katafalku stále někdo leží, a to někdo v překvapivě zachovalé, byť silně ohořelé,  kroužkové zbroji, a s dlouhým mečem bez jediné stopy rzi na prsou. Družníkům radostně zazářili oči při vidině očarované výzbroje, a když se kostlivec začal zvedat, na nic nečekali a začali do něj mlátit hlava nehlava, až z něj zbylo jen o málo víc než kostní moučka. Pak si pečlivě prohlédli meč i s brněním – na meči našli jakési runy, zbroj se oproti tomu nezdála výjimečná ničím jiným než tím, že byla bez stopy rzi, zčernalá a lehce roztavená prudkým žárem a na omak stále teplá.

Kouzelník se nadšeně rozhodnul, že rovnou vyzkouší nové kouzlo, které by mu pomohlo určit, zda jsou to předměty magické. Ostatní nakonec svolili, že mu teda na jeho pokusy tu půlhodinu dají – bojovník se zabavil tím, že kusy rozmlácených kostlivců roznesl po jednotlivých kryptách a pak zavřel, zatímco jeptiška s lupičem ohledali oltář ve vedlejším sále (#75). Jeptiška ohledala, že šlo o oltář jakémusi starému bohu lovu, ale jestli na něm kdysi bylo něco cenného, někdo už si k tomu pomohl. Tu ale opět zaslechli kostěné kroky, blížící se z jihovýchodu. Rychle zaujmuli bojové postavení, a když se zpoza rohu vynořil kostlivec v kněžském rouchu, a začal svými pazoury dělat jakési gesta, lupič se rozhodl využít, příležitosti prostorného sálu k tomu vyzkoušet svůj nový luk. Založil do něj elfí šíp a k překvapení všech – svému rozhodně – sestřelil nemrtvému přesným a mocným zásahem lebku z krku. Kostlivec se svezl k zemi, ostatní se k němu vrhli a opět ho rozmlátili. Kouzelník pak u něj našel runovou destičku, která naštěstí použití palcátu, sekery a páčidla přežila.

> Lupič nemá sice žádný výcvik ve střelbě, ale elfí luk a elfí šíp mu dávají bonu, a hodil kritický zásah, takže dokázal složit i kostlivce, kteří jinak se šípy samozřejmě nemívají tak zásadní problém.

Když kouzelník spokojeně určil, že meč a zbroj opravdu vykazují známky magie,  a družina se tedy vydala prozkoumat místnost se slunce, kterou si předtím poznačila na svůj to-do list (#77A). Zatímco lupič ohledal místnost a našel tajné dveře, jeptiška s kouzelníkem studovali význam nápisů a pochopili, že jde o svatyni Solise, starého boha světla a slunce. Bojovník si nechal od jeptišky popsat pár podrobností o tom, jak vypadalo takové pohanské uctívání, pak ji odlákal do vedlejší chodby a sám se postavil na sokl, zvedl sekeru nad hlavu a pomodlil se se slovy "Chvalte Slunce!" Snad to byla jen autosugesce, ale i ostatním v místnosti přišlo, jako by se sekera najednou zableskla teplým světlem, a bojovník měl pocit, jako by se v jeho ruce rozehřála.

Takto požehnáni se jali prozkoumat tajné dveře – odhalili, že se otevírají do krátké tajné chodby či snad předsálí vedoucí ke kamenným dveřím, které se zdály být dveřmi pohřební komory. Blíže je však neprozkoumali, protože v předsálí stála také čtveřice kostlivců popsaných spletí run, kteří se při otevření dveří otočili na dobrodruhy a vydali se k nim. Bojovníka ale napadlo zvednout sekeru a znovu zopakovat modlitbu – a skutečně, kostlivci se zarazili a vrátili do svých strážných pozic. Následovala diskuze o tom, co s nimi. Kouzelník se je pokusil přesvědčit, že mají družinu pustit dovnitř, protože jsou také uctívači Solise – kostlivci ale němě střežili hrobku dál. Bojovník s lupičem navrhovali využít toho, že se kostlivci nyní nebrání, a prostě na ně skočit – nakonec ale bojovník řekl, že se mu to nelíbí, že je to první místo v podzemí, kde je někdo nechce zabít, a že si nechce Solise pohněvat, když mu teď požehnal sekeru, a bez něj si na to netroufli.

> Což je asi celkem šťastná volba, protože hráči zde zcela odignorovali, že jsou kostlivci popsáni podivnými runami – jsou to totiž explozivní kostlivci, a protože má naše družina spoustu nezahojených zranění z minule, tohle by se jim mohlo vymstít.

Vydali se tedy místo toho do vedlejší místnosti s výklenky (#77), které poctivě vybrakovali, a našli v nich vždy po dvou krásných, lesklých mincí, které snad vypadají, že jsou opravdu ze zlata. Krom toho našli také v jednom rohu tajné dveře, a v druhém páku. Chvíli se radili, jestli prvně zkusit páku nebo dveře, nakonec se rozhodli pro páku – která zapříčinila jakési mechanické cvaknutí za tajnými dveřmi – a pak se bojovník opatrně pustil do tajné chodby. Podlaha se pod ním s cvaknutím lehce zapadla, ale nic se nestalo – jen si všimnul, že na druhém konci chodby, za mřížemi, se pohnul jakýsi stín, a začíná se sápat skrz mříž ven. Bojovník pozvedl svou požehnanou sekeru a vrhl se na něj, než se osvobodí – a sekera se opět zaleskla žlutým, teplým světlem a stín několika ranami rozsekala. Bojovník si ji prohlédl s novým zalíbením, avšak po tomto boji už cítil, že chladne – požehnání nejspíše nebylo věčné.

Spoluprácí páku a nášlapný plát donutili otevřít mříž (spustila se za nimi druhá, ale s tím počítali) a dostali se do slepé uličky, na jejímž konci ležela kostra pokrytá pavučinami se stříbrnou truhličkou v náručí. Lupič se k ní opatrně vydal a všiml si proto včas, že podlaha na půli cesty vypadá nějak podezřele – rozhodl se tedy odložit svůj batoh, aby si odlehčil, a past přeskočit. Na druhé straně našel opatrně vyzvedl truhličku – kostra neprotestovala – a bez potíží se s ní vrátil zpět. Když ji pak zpět v místnosti s výklenky ohledal a ověřil si, že na ní není žádná past, otevřel ji a zjistil, že je uvnitř klíč s jakýmsi runovým symbolem.

To však dobrodruhy pořád tak docela neuspokojilo – chtělo by to poklad, ne jen nějaký klíč. Prozatím měli jen 64 zlatých mincí, což poděleno čtyřmi není zas takové terno. Dohodli se tedy, že zkusí systematicky projít tuto část podzemního labyrintu, aby si ujasnili svou mapu. Obešli tedy dokola chodbu, o které měli podezření, že dokola vede (#78), poznačili si všechny dveře a také jedny schody směrem nahoru, a pak je začali postupně zkoumat.

Prvně otevřeli dveře v sálu s oltářem, a našli za nimi místnost s pohřebními výklenky a podivnou mrtvolu (#76). Na první pohled vypadala lidsky, ale když ji převrátili na záda, zjistili, že jde o jakéhosi pokřivence, který na několika částech těla má podivné zvířecí rysy – vlčí zuby, hustou srst, opičí ocas, jedno oko jakoby hadí... To sice dobrodruhy zarazilo, měl však také honosný zlatý náhrdelník, a ten ve chvíli, kdy kouzelník navrhoval, že prohlédne, jestli není prokletý, již lupič strkal do svého tlumoku. Krom náhrdelníku měl pokroucenec ještě velký kožený vak – ten byl prázdný, ale kouzelník se rozhodl do něj napěchovat celou mrtvolu a strčit ji do svého pytle beztíže, že takovou obludu určitě někdo koupí jako kuriozitu. Výklenky v místnosti se ukázaly být pohřebištěm chudiny, a malinké mince z jakéhosi plíšku se dobrodruhům ani nechtělo sbírat, avšak místnost poctivě prohledali pro případ další tajné chodby. Žádnou nenalezli, ale z jednoho výklenku přeci jen vytáhli něco cenného – malou zlatou sošku.

Dále pokračovali do chodby vedoucí z místnosti, kde potkali Henryho, a na západ. Zde ale našli místnost zpola přehrazenou závalem (#69), a byť jej chvíli zkusmo odhrabávali, ten se jim pořád akorát bortil a sypal zpět, takže to vzdali a vrátili se zpět do chodby, ke dveřím naproti Solisovy svatyně (#78.3) – našli čtvercovou místnost, kterou však již očividně někdo vybrakoval. Rakve a urny ležely rozbité na zemi, jejich obsah rozsypán všude kolem. Nechali je tedy ležet a pokračovali do dalších dveří, naproti sálu s oltářem. Tyto dveře (#78.1) byly zamčené, lupič je však překonal a dostali se tedy do místnosti velmi podobné té předchozí, avšak nevybrané – a kostra ležící na katafalku u jižní stěny měla vedle sebe velkou mísu plnou zlatých mincí. Sice je trochu znervózňovaly poničené fresky znázorňující jakýsi kult smrti, ale zlato tam samozřejmě nenechali – kostlivce rozmlátili, mísu prozkoumali a pak ho s cinkáním nasypali do vaku.

Další dveře v pořadí se jim otevřely takřka samy – měly zcela urezlé a ztrouchnivělé panty, takže se propadly dovnitř (#78.2), na hromadu rozlámaných runových destiček. Kouzelník se nadšeně rozhodl vyzkoušet své nové kouzlo, a vycítit, zda některá z nich v sobě ještě nějaký zbytek magie nemá. Sice to trochu přehnal a následně viděl všude hvězdičky, ale také viděl jednu zářivě jasnou, pohřbenou pod střepy – vytáhl z hromady trpasličí válečné kladivo, zdobené stříbrem vyvedenými runami. Do správy jej nadšeně přijala jeptiška.

> Jedna z drobných nespokojeností s modulem – na mapě není zaznačené, které dveře jsou otevřené a zavřené, to se člověk dozví až při popisu místnosti. Jenže dveře nepopisujete spolu s místností, ale spolu s předchozí místností, že. V dalších lokacích už si to v mapě přiznačuju.

Další dveře za rohem (#78.5), byly celé kovové a zamčené. Družníci se tedy rozhodli, že ty prozatím nebudou pokoušet a podávají se na poslední, které jim takhle po pravé ruce zbývají – a to v sálu, ve kterém minule potkali druhou družinu. Tyto dveře byly zdobené rytinou knihy (#78.4), a zamčené dvěma zámky. Lupič se do nich pustil, ale bohužel zjistil, že se musí odemknout oba zároveň, a že tudíž buď potřebuje aspoň jeden klíč, a nebo někoho dalšího "od fochu". Vrátili se tedy ke kovovým dveřím, ale z nějakého důvodu je trochu děsily. Řekli si, že se tedy ještě prvně podívají, kam vede blízké schodiště – vede nahoru, nejspíš už někam na úroveň mohyl, avšak končí zazděnou příčkou. Tu se jim bourat nechtělo, i proto, že jim v tento moment už zbývaly jen tři pochodně, a nebylo jisté, že se z mohyly nebudou muset pracně vykopat. Nakonec se tedy přeci jen odvážili pustit se do posledních dveří.

Rovnou na začátku lupič jen tak tak ucuknul jedovaté jehle, kterou byl zajištěný zámek proti paklíčům. Když dveře otevřel, vyděsil jej nejprve na druhé straně číhající obří netvor – když se však nehýbal, zjistili dobrodruzi, že jde o odporného kamenného chrliče. Krom něj v místnosti nalezli ještě veliký, těžký sarkofág, uzavřený několika pečetěmi. Rozhodli se tedy nejprve nedůvěřivě svázat chrliče provazem proti jeho případnému obživnutí, a pak se kouzelník pustil do studia sarkofágu. Naštěstí bylo vše napsáno v jazyce, kterému dobře rozuměl, a tak mohl ostatním vysvětlit, že jde o hrob jakéhosi bohatého vévody, které zde byl mumifikován. Pečetě byly sice plné varování, avšak nešlo o magické kletby – dobrodruzi je tedy bez váhání odloupli a strčili do vaku, že to přece určitě taky někdo koupí.

Pak vzali páčidlo a krumpáč, bojovník se přichystal se sekerou, kouzelník s kuší, a zabrali za víko. Když se trochu nadzvedlo, uvnitř se něco pohnulo – a následně to odhodilo víko brutální silou přes místnost. Připravený bojovník rovnou rázně ťal svou sekerou, jenže byť zasadil mumii docela hlubokou ráno přímo na klíční kost, ta se jen ohnala rukou, sekeru si vytrhla a málem mu ji vyrazila z ruky. Pak se dále sápala ze sarkofágu. Kouzelník po ni vystřelil, avšak minul, a než jeptiška stihla popadnout své nové kladivo, mumie už před nimi stála vztyčená – se zlatou korunou na hlavě. Kouzelník rychle vytahoval mrazící svitek, a lupič se trochu nejistě snažil alespoň svítit a případně krýt cestu pro útěk, bojovník se rychle natahoval po pochodni, kterou nechali na zemi, a jeptiška se rozehnala kladivem – jenže i přes to, že kladivo padlo ohromnou silou, mumie ránu bez potíží zarazila dlaní a druhou rukou chytila jeptišku pod krkem, a skoro to vypadalo, že jí jen tímhle stiskem doslova urve hlavu. Jeptišku naštěstí zachránil svatý symbol Sv. Ygga, který měla kolem krku a který ofáčovanou ruku začal spalovat, takže mumie ucukla a nechala jeptišce jen ošklivé škrábance. Ta se otřesená zapotácela, ale pak sáhla po svěcené vodě, kterou si tentokrát do podzemí přinesla – svaté věci se zdály fungovat lépe, nežli hrubá síla.

Když to viděl kouzelník, který už vylovil své připravené zaklínadlo, tak se rozhodl nezdržovat se s přílišnou opatrností a naprat to do nemrtvého plnou silou, i když při tom trochu přimrazí i své kumpány – mumie a vše okolo se tedy pokryla vrstvou ledu a jinovatky, a vrstvy gázy poutající nemrtvou nestvůru dohromady se s praskáním vzpouzely dalšímu pohybu. Jenže zároveň tím zmrazil svěcenou vodu, kterou jeptiška zrovna chtěla použít, a tak akorát na zem dopadnul svěcený rampouch – a mumie se dále sápala po svých vyrušitelích, byť o něco pomaleji.

Bojovník se ji pokusil podpálit pochodní, avšak čerstvě zmražená gáza nechtěla začít hořet. Zlodějovy pokusy vrhat dýky se nezdály mít podstatný efekt, Kouzelník si vzpomněl, že má taky jeden flakónek svěcené vody, a zkusil napravit svou předchozí sabotáž jeptiščina pokusu – jenže zcela minul. V tenhle moment to už začínalo vypadat docela bledě. Dobrodruhové se tedy vrhli do posledního, již poněkud zoufalého, útoku – a tentokrát se na ně usmálo štěstí. Snad jeptišce pomohla modlitba k Yggovi, který nesnáší nemrtvé, každopádně se jí podařilo vší silou rozrazit mumii lebku a srazit ji zpět do sarkofágu. Pak zvedla svěcený rampouch a vrazila jí ho do srdce, a temná nenávist spoutaná pod vrstvami gázy vytekla jako krev. S tím si konečně mohli mumii dobře prohlédnout, a zjistit, že má krom honosné zlaté koruny v sarkofágu ještě zlaté žezlo a dva nádherné černé opály. Konečně pořádný lup – byť těžce vybojovaný.

S tímto se dobrodruzi obrátili k odchodu – už jim zbývala jen poslední pochodeň, a spíš než na další mumie měli nyní náladu na to zaplatit si za nakradené zlato nějakou teplou lázeň s krásnou lazebnicí či sehnat flašku něčeho, co se dá pít. Po cestě je sice ještě přepadl jeden umrlec – na stejném místě, jako minule – ale i s tím si jeptiščino nové kladivo poradilo. Vrátili se tedy do vsi, a po rozprodání naloupených cenností s potěšním zjistili, že jsou o 16 140 dukátů bohatší – regálie ze sarkofágu jsou opravdu dva nádherné, těžké kusy zlata. Výkupčí ve Lhotě ani nemá tolik hotovosti, nabízí jim 8000 a zbytek jako směnku.