log: Barrowmaze, 2. sezení

Družníci si ve městě dokoupili jen nejnutnější zásoby a jednu kuši, a jen co se sestře Hiltrudě zahojily minulé rány, vydali se zpět do Mohylovišť. Prvně se s lopatami pustili do první mohyly, kterou už obhlíželi minule (#9). Po pár hodinách práce se jim odkryly kamenné desky hradící vchod – avšak radost přerušilo několik šourajících se postav, které se vynořily z mlhy a bez hlesu se sápaly po narušitelích. Družina se stáhla na vrchol mohyly do obranné pozice a ubránila se. Když pak prohlédli nyní již opět mrtvá těla, zjistili, že jde nejspíš o dobrodruhy, kteří zde zemřeli minulý rok. Poznačili si, odkud nemrtví přišli, a pak konečně otevřeli odkopanou mohylu.

Zloděj opatrně nakoukl a všiml si jakého si pohybu na stropě. Dobrodruzi se hned upamatovali, že zde před týdnem viděli nějaké přerostlé stonožky. Posvítili si na strop a kouzelník zkusil svou novou kuši. Byť střílet stonožky nebylo snadné, ty zároveň přišly o svůj moment překvapení a proti připravené a ozbrojené družině neměli moc šancí. Válečník si na nich vyzkoušel meč, který minule uzmuli z krypty – už předtím zkoušel, jestli je kouzelný, a vypadá to, že meč, když seká do krve, zasazuje mrazivé rány. Dvě stonožky tedy takto zmrazil a rozsekl, a zbylé radši utekly. Pak prozkoumali čtyři sarkofágy, které se v mohyle nacházely – jeptiška se prvně pokusila vycítit, zda zde nejsou nemrtví, a zdálo se jí, že zde nic tak nesvatého necítí. Družníci tedy sarkofágy otevřeli a s potěšením zjistili, že pohřbení mají na sobě šperky a cennosti – ty samozřejmě sebrali: dva zlaté prsteny, jeden stříbrný, náhrdelník s drahými kameny, zlatá čelenka, stříbrný náramek, slonovinový hřeben a dýka se zdobně vyřezávanou rukojetí.

Pak se kolem černého obelisku vydali do míst, odkud se přišouraly hnijící mrtvoly, a kde našli místo jejich (prvního) skonu – u další otevřené mohyly (#20). Prohledali ji, ale nenašli v ní nic než rozbitý sarkofág. Pak si ale všimli, že rytina kostlivců na sarkofágu má v sobě tajné tlačítko, které umožnilo celý sarkofág odsunout a odhalit další schodiště do hlubin. Co je ale překvapilo byly stopy, vedoucí nahoru i dolu v staleté vrstvě prahu. Někdo tudy procházel, a to ne zas tak dávno.

Opatrně se tedy vydali do podzemí, a ocitli se v podobné chodbě jako před týdnem (neoznačené schody uprostřed). Nejprve prozkoumali dveře naproti (#50), za kterými našli v hromadě suti další přerostlé stonožky, a když se s nimi vypořádali, tak také tajný průchod do krypty (#51). Krom desítek pohřebních výklenků v ní nalezli také ve středu místnosti kamenné mausoleum, a nad mramorovými dveřmi stál nápis Klexx Pomlouvaný. Tentokrát jeptiška jasně cítila, že za nimi čeká zloba a nenávist. Zatímco válečník se zlodějem vybrali všechny výklenky v okolí (nasbírali ale jen 70 mincí přelomených napůl), jeptiška s kouzelníkem se přeli, zda dveře otevřít či ne. Nakonec se rozhodli, že prvně zkusí zjistit o Klexxovi něco víc, a k jeho mausoleu se vrátí až příště.

Po té se vydali chodbou na jih, kde našli velkou místnost plnou soch, se starým, kamenným oltářem naproti vchodu. Zloděj se opatrně pustil vpřed, kukaje, zda na něj ze stropu opět nespadne nějaká klec – když ucítil, jak mu pod nohama povoluje podlaha. Jen tak tak stihl uskočit z propadla, otevírajícího se do jámy s kovovými bodci,  na pevnou zem. Jestli však měla tato past střežit nějaké poklady, někdo už se o ně postaral dávno před touto výpravou. Krom němých, nehnutých soch v místnosti jinak našli jen prach a pavučiny.

Otočili se tedy na sever a pokračovali na křižovatku. Prvně se rozhodli prozkoumat odbočku po pravici, která záhy končila v kruhové místnosti lemované dalšími pohřebními výklenky (#55). Na podlaze zde našli šipku směřující na západ, vyskládanou z osmi zažloutlých lidských zubů. Vybrali výklenky (41 velkých, zlatých mincí), avšak všimli si, že ze západu se blíží jakési zvuky. Válečník hodil do chodby pochodeň a postavil se na obranu – ze tmy za chvíli vylétli dva odporní, přerostlí netopýři. Oba však záhy padli k zemi rozseknutí mrazivým mečem. (Zde jsem se trochu spletl, netopýři byli náhodné setkání, jenže jsem jej nehal přijít směrem z místnosti #52, ve které mají číhat krvelačné mouchy. Schoval jsem si tedy mouchy k použití, až pro to bude příležitost.) Družina se tedy rozhodla pokračovat tímto, západním, směrem. Chodba se zde otevřela ve větší komnatu (#52), ve které po pravé straně stála poničená socha, a po levé dvojice dveří. Opatrně otevřeli první dveře, a našli další místnost s výklenky (#54). Když je vybírali (51 mincí), uslyšeli ze západní chodby hluboké vrčení – opatrně se šli podívat, kam chodba tímto směrem pokračuje, když však zjistili, že se dále větví na další odbočky, vzali radši mrtvé netopýry a hodili je tímto směrem, doufajíce, že případnou šelmu takto nasytí, nebo aspoň nalákají tak, aby se odhalila.

Pak otevřeli druhé dveře (#53), a v této místnosti krom běžných výklenků spatřili také několik větších – dost velkých, aby v nich mohla být ve stoje pohřben celý člověk. Z těch vystoupilo šest postav v černých kutnách, a otočilo temné prázdné důlky svých lebek na narušitele. Dobrodruzi se postavili do výhodné pozice ke dveřím, a první dva kostlivce rozbili na padrť. Jenže tihle nemrtví přeci jen nebyli tak hloupí, a když viděli, jaká je situace, do dveří se dále nehrnuli. Zůstali ve své kryptě, rozestavení kolem dveří, a mrtvými výrazy hleděli na dobrodruhy – a ti si v tento moment všimli, že ze západního směru se blíží jakési bzučení. (Haha, ideální příležitost vytáhnout opomenuté mouchy. Příliš se s tím tady na můj vkus zasekli, a tohle je zrovna část podzemí, která sice není úplně nebezpečná, ale je celkem "živá", takže mi přišlo vhodné nenechat je mít na všechno kolik jen času si usmyslí.) Vyslali rychlého zvěda podívat, se, co se blíží, ale ten se hned vrátil s tím, že sem letí šest obřích much. Nebylo času na velké rozmýšlení, jeptiška a bojovník se vrhli na kostlivce v místnosti, doufajíce, že je takto rozdrtí – bojovníkovi se podařilo tímto dravým výpadem složit hned dva, jenže sestra Hiltrůda dopadla hůře. Naběhla na jednoho z kostlivců se svým štítem, že jej rozdrtí, místo toho se však zapletli do sebe takovým způsobem, že se jí nedařilo vyprostit a kostlivec jí začal drápat svými kostlivými drápy záda. Málem by ji rozdrápal, kdyby jí bojovník nezachránil jednou přesnou ranou, která se zastavila pouhý coul od jeptiščina krku.

Kostlivci však byli poraženi, jeptiška stála pořád na nohou (byť si zpět odnese několik nových šrámů – nepadalo jí to, nabírala stres i lehká zranění) a družina se tedy zavřela v této místnosti před mouchami a prohledala místní výklenky. Tentokrát se na ně usmálo štěstí – nejen, že v jednom výklenku našli podeřele zachovalý vyšívaný pytel, který vzápětí rozpoznali jako pytel beztíže, ale navíc jeden z kostlivých kněží u sebe měl váček s třemi nádhernými drahokamy. Když vše vybrali (123 mincí a jedna stříbrná náušnice), zjistili ale, že jejich návnada v chodbě sice zabrala, avšak mouchy na ní stále hodují a tím je vlastně odřízli uvnitř. Bojovník se ale nějakými mouchami nedal zastrašit, vrhnul se na ně se svou ledovou čepelí a které nepobil, ty aspoň zahnal. Pronásledovat je však nechtěli, a radši se tedy obrátili zpět na křižovatku, kde severním směrem zůstala neprozkoumaná odbočka.

V severní místnosti (#56) spatřili na zdi naškrábaný nápis “Nechoďte dál!” a hromadu kamení – odházeli pár a potvrdili si, že jde o mohylu jakéhosi dobrodruha. Když zjistili, že u sebe nemá žádné cennosti krom amuletu se symbolem svatého Ygga (ten v původním textu není, ale přišlo mi jasné, že by navršená kopa kamení měla být mohylou), jali se hledat ten průchod dál, kterým prý nemají chodit. Očekávaná tajná chodba vedla na východ, otevírala se do prázdné místnosti (#57) – prach na zemi však naznačoval, že tomu není příliš dávno, co prázdná nebyla. Zdálo se, že na zemi leželo nahromaděno spousta věcí. (V téhle místnosti mají číhat proměněnci se svými poklady, ale mají šanci 3:6, že uslyší dobrodruhy přicházet a přirpaví se. Jenže naše družina se vedle docela dlouho pachtila s odhazováním celé mohyly, i přes varování, nedbajíc na hluk, takže proměněnci ji nejen dobře slyšeli, ale měli plno času se rozhodnout, že radši svůj poklad sbalí a utečou.) Hledali tedy další průchod, a skutečně – sice ne tam, kde jej čekali, ale po nějaké době a zapálení nové pochodně zjistili, jak otevřít průchod pokračující dále na východ.

Za druhými tajnými dveřmi našli chodbu tak velkou, že by jí možná spíš patřilo označení sál (#92). Vedl od jihu k severu, a světlo jejich lampy ani pořádně neproráželo stíny na vzdálené severní straně. Do sálu se po obou stranách otevíralo několikero dveří, co však družníky zaujalo více byly jakési hromady, které se v sále nacházely. Opatrně je prozkoumali, a došli k závěru, že jde nejspíše o jakási hnízda, patřící tvorům velikosti člověka, a že nejsou opuštěná příliš dlouho. (Modul popisuje jen nespecifikované hromady hader a dřeva, ale usoudil jsem, že tohle je evidentně teritorium proměněnců a co jiného by zde hromady kupilo.) Podrobnější průzkum hnízd odhalil, že tvorové zde žijící nejspíše umí používat nástroje, avšak dobrodruhové byli přerušeni zvukem kostěných kroků blížících se ze severu. Rychle se skryli zpět v tajné chodbě, a spatřili přikrčenou postavu v šedém hávu, jak k nim vede šest kostlivců ozbrojených meči a šavlemi. Neznámý přikrčenec proběhl celým sálem až na úroveň družiny, a zde zmizel v tajných dveřích na protější straně. (Kostlivci byli náhodné setkání, ketré jsem už nějkou chvíli měl v záloze, ale zde jsem jej intrpretoval jako pokus proměněnců vyhnat dobrodruhy z jejich teritoria.) Dobrodruzi se vrhli za ním, avšak tajné dveře již našli zablokované, a další pokusy je otevřít překazili blížící se kostlivci. V tento moment již viděli, že nejen, že jsou tihle ozbrojení, ale že mají navíc do čela vsazený jakýsi broušený modrý kámen, snad drahokam.

Kouzelník tedy sáhl do svého vaku, vytáhl svitek magických blesků, a seslal je proti blížící se skupině nemrtvých – tři z kostlivců se pod magickým zášlehem rozpadli. Proti dalším se bok po boku postavili bojovník a jeptiška – avšak tentokrát nešlo o žádný souboj s mouchami, a jeptiška jen tak tak štítem vykrývala prudké rány tichých bojovníků. Jednoho udolali, avšak jeptiška se musela stáhnout (vyčerpala všechen stres a byla po zbytek scény vyřazená). Bojovník se pokusil o odvážný výpad, aby jí dal možnost se ustoupit, a skutečně se mu povedlo dalšího kostlivce složit svou sekerou k zemi – avšak když si v ten moment družníci všimli, že se některé kostry, které před chvílí porazili, opět začínají zvedat a sápat po zbraních, usoudili, že je správná chvíle k ústupu. (Kostlivci se safírem jdou zničit jen odebráním safíru.)

Bojovník kryl druhy, kteří pomohli jeptišce zpět do místnosti s dvěma tajnými vchody, a tajné dveře za sebou zajistili hřeby. Kouzelník pak pomohl jeptišce na nohy několika loky z lahve s pálenkou, a ta nakonec zjistila, že si donesla jen pár šrámů, ale i tak se družina rozhodla, že je čas vypravit se zpět a zjistit, za kolik dovedou prodat tři nalezené drahokamy od kostlivých kněží. Po cestě je již nic zlého nepotkalo, a tak za sebou zavřeli tajný sestup sarkofágem tak, aby nebylo poznat, že s ním někdo manipuloval, a vrátili se zpět do Ukrutné Lhoty.

Zhodnocení: No, upřímně, druhé sezení přes mé naděje nebylo o mnoho rychlejší, než to první. Prošli jsme jen 10 místností (+ dvě mohyly). Bylo to tentokrát mnohem akčnější, a upřímně asi do příště s těmi random encountery trochu zvolním – bylo to sice akční, ale takové trochu moc, inu, random. Na druhou stranu, první setkání s proměněnci dopadlo z mého pohledu velmi zajímavě, i když hráči z toho prozatím nemohou být moc moudří. Co se systému týče, jsem celkem spokojen – stihnout sedm soubojů za sezení, a to ještě tak, že to pořád nezabralo ani polovinu celkového času, se mi rozhodně zamlouvá. A po předchozím sezení, ze kterého si nikdo neodnesl skoro žádné následky, si zde hráči ochutnali, že on jim ten stres jednou dojde, a pak to začíná být prekérní. Ale trochu moc se zasekáváme na haptické opatrnosti, i přes to, že to vedu – věřím – velmi benevolentně a nikde jim nehrozí žádný "save-or-die". Ono je to asi opravdu i o hráčích, když je prostě baví všechno zkoumat a promýšlet, tak to mají tendenci dělat. A já jim nechci úplně brát... Ale cíl byl přeci jen zkusit ten megadungeon opravdu projít, a to s tímhle tempem nepůjde. A je to teprve druhé sezení, nechám to ještě do třetice tak a pak začnu rozmýšlet nějaká razantnější řešení.

Ale dobrá zpráva je, že ten kompromis s mapováním, který jsme minule vymýšlel, se osvědčil. Velmi rychle dokážu hráčům předat potřebné informace, ale zároveň je to pořád dostatečně nepřesné a nepřehledné, aby si sami museli zakreslovat svůj postup a přemýšlet, která odbočka je která. Náčrtky záměrně nedělám ne čtverečcích, ale jen na čistý papír, takže ty vzdálenosti odhaduji, stejně jako by je odhaloval dobrodruh ve světle pochodně. (Hráče jsem upozorňoval, že jestli chtějí mít přesné vzdálenosti, tak klidně stačí zahlásit, že si to chtějí nakrokovat, a překreslím jim to na čtverečky – jen to bude jejich postavám trvat déle.) A kreslím vždy jen úsek, takže když projdou několik křižovatek a zatáček, tak když si dobře nekreslí vlastní plánek, tak se už nemohou podívat "zpět", a musí si opravdu vzpomínat, co a v jakém pořadí už potkali. S tímhle jsem velmi spokojen.